14. sobota – (Mt 10,24-33)

Dnes slyšíme, jak Pán Ježíš říká svým učedníkům: „Žák není nad učitele ani sluha nad svého pána. Stačí, aby žák byl jako jeho učitel a sluha jako jeho pán.“ V tomto verši se dozvídáme, nakolik se máme podobat svému učiteli a Pánu. Máme následovat jeho postoje, jeho myšlenky, city i skutky. A pokud se mu alespoň trochu podobáme, dostane se nám účasti i na tom, co říká dále: „Když hospodáře nazvali Belzebulem, čím spíše jeho čeleď!?“

Dále nás Ježíš vyzývá k odvaze: „Nebojte se jich tedy; neboť není nic zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude poznáno.“ Nemáme se našich i Božích nepřátel. Před Bohem neexistují skryté věci. Bůh ví o všem i o skrytých výhrůžkách. I když se nám zdá, že svět má v rukou zlý duch a jeho přisluhovači, přece platí, že i oni jsou jen loutkami v rukou Všemohoucího, které navzdory své neposlušnosti plní jeho tajemný plán. V Božím plánu je zabudován pád i hřích. Bůh nemůže být zklamán z toho, co stvořil, protože by to nesvědčilo o jeho Nesmírné Moudrosti. Čerpejme odvahu z vědomí Boží přítomnosti. Bůh je ve Světě, protože je jeho stvořením a ještě zřetelněji do něj vstoupil svým Vtělením. Proto můžeme odvážně vystupovat ve jménu Božím: „Co vám říkám ve tmě, povězte na světle; a co slyšíte v soukromí, hlásejte ze střech.“

„A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může i duši i tělo zahubit v pekle.“ Člověk má duši i tělo. V tomto pozemském životě se nám zdá, že tělo hraje dominantní roli. Zdá se nám reálnější jako duše, ale v okamžiku smrti poznáváme, že podstata a pravá hodnota je duše. Tělo zůstane ztuhlé a bez života jako kámen, ale vše, co milujeme, odchází v duši. Člověk nemůže zabít duši, může zahubit jen tělo. Mnozí jsme od přirozenosti bázliví. I svou bázlivost můžeme využít ve službě odvahy. Když se už nedokážeme nebát, tak se bojme skutečné hrozby a tou je sám Bůh, neboť On může duši i tělo zahubit v pekle. Toto je jediná reálná hrozba, vše ostatní je v porovnání s touto hrozbou směšné.

„Neprodávají se dva vrabci za haléř? A ani jeden z nich nepadne na zem bez dopuštění vašeho Otce. U vás pak jsou spočteny i všecky vlasy na hlavě.“ I vrabci se dostali do evangelia, jako symbol bezcennosti. Dva vrabci se v době Pána Ježíše dali koupit za haléř, tedy za směšný peníz. A přece i o nich platí, že ani jeden z nich nepadne na zem bez vědomí nebeského Otce. Možná tu nejde natolik o vědomí, jak o přítomnost Boha ve všech skutečnostech. Bůh k nám mluví ve všem, co se děje. Ježíš nám říká, že máme všechny vlasy na hlavě spočteny. Člověk by těžko počítal vlasy na hlavě. Určitě by se pletl a nevěděl by, zda už ten či onen počítal. Ale věřte tomu, že jsme dobře přepočtení a naprogramování samotným Bohem. On ví nejen o našich vlasech, ale i o každé buňce našeho těla a o každém atomu buňky.

„Nebojte se tedy; máte větší cenu než mnoho vrabců.“ Stojíme kdesi mezi Bohem a ničím. Jsme cennější než mnoho vrabců. Cena dvou vrabců v době Pána Ježíše byla jeden haléř. A my jsme cennější než mnoho haléřů. Po stránce materiální je naše cena nepatrná, ale po stránce duchovní máme cenu Božího Syna, který se za nás vydal.

Proč nám tohle všechno Ježíš říká: „Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi; kdo mě však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi.“ Ježíš je Život a proto ho vyznáváme i zapíráme především svým životem. Pokud žijeme v hříchu, zapíráme Ježíše, i když se ústy k němu veřejně hlásíme. Ježíš je vtělené Boží Slovo, proto ho máme vyznávat slovy, které projdou do skutků.