5. Velikonoční pátek
V předešlé katechezi jsme si řekli, že budeme mluvit o překážkách modlitby, protože tyto překážky jsou i překážkami k naplnění se Duchem svatým.
První překážka, která pochází od ďábla je naše nesoustředěnost, která je znakem malé lásky. Čím větší láska, tím větší zaměřenost a soustředěnost na objekt lásky, tím větší touha po něm. Bůh vstupuje do našeho života na základě naší touhy po Něm.
Druhou překážkou je nesoulad našeho života s Božím Slovem. Pán Bůh „nemůže“ dát své nejvyšší duchovní dary, nežijeme-li podle jeho přikázání a nejsme poslušní jeho svaté vůli. Žádný hřích není tak malý, aby nemohl být překážkou modlitby. Prorok Izajáš nás napomíná: „Jsou to právě vaše nepravosti, co vás oddělují od vašeho Boha, vaše hříchy zahalily Jeho tvář před vámi, proto neslyší.”
Nejde jen o hříchy, ale i o hříšné postoje.
Jedním z takových hříšných postojů je pochybnost. Nedůvěra, nevěra a pochybnost jsou největší překážkou modlitbám. Pán Ježíš říká, že Duch Svatý bude usvědčovat svět z hříchu a tento hřích spočívá v tom, že neuvěřili v Božího Syna.
Není v srdci mnoha z nás nevěra, nedůvěra a pochybnost? Sv. Jakub píše: „Ať však prosí s důvěrou a nic nepochybuje. Kdo pochybuje je podobný mořské vlně, hnané a zmítané vichřicí. Ať si takový člověk nemyslí, že od Pána něco dostane; je to muž rozpolcený a nestálý ve všem.” (Jak 1,6–8) Někteří nemají proto, že neprosí, jiní nemají proto, že nevěří.
Je vhodné začít modlitbu díkem a velebením Pána, neboť takto si lépe uvědomíme, kdo je náš Pán, když nahlížíme na divy jeho lásky a takto léčíme svou malou víru. Je třeba, abychom nabyli jistoty, že co Bůh přislíbil je schopen i vykonat.
Vědomí záslužnosti je často kořenem hříchu. Přicházíme do chrámu jako farizeus a chlubíme se, čekajíc Boží odměnu jako cosi, co si určitě zasloužíme. Evangelium nás zatím učí nespoléhat na vlastní zásluhy, ale spíše volat: „Boží buď milostivý mně hříšnému”. Jen ten, kdo stojí před Bohem s prázdnýma rukama, tedy bez vědomí vlastní záslužnosti, může od něho přijímat dary.
Pýcha je velkou překážkou, neboť pokorným dává Bůh milost. Pyšný se Bohu protiví. Bůh pro nás „nemůže“ nic udělat, pokud nám jde jen o prosazování vlastní vůle a ctižádosti a naší žádostivosti. Pokud jsme plni svévole, splní nám naše prosby, ale na úkor našeho duchovního posvěcení.
Nekritické posuzování druhých je dalším hříchem v životě křesťana. Čím podobnější se stáváme svému Pánu, tím méně posuzujeme druhé. To je jedno z bezpečných znamení následování Krista. Ti, kteří ustavičně posuzují, nevidí své vlastní chyby, nemají Ducha Kristova.
Zaměř svou pozornost na sebe a nemusíš se bát, že nebudeš mít, co posuzovat. Možná, že hřích, který vidíš na druhém, je hřích ve tvém vlastním srdci. Nejsme sami lepší než ti, které posuzujeme. Duch kritiky ničí duchovní život rychleji a jistěji, než cokoli jiného.
Naše JÁ musí být sesazeno, musíme zemřít s Kristem, abychom spolu s ním byli živí. Nesmí se nás zmocnit žádostivost po pozemských věcech. Písmo Svaté říká, že Bůh vyslyší naše prosby jen tehdy, bude-li On naším jediným cílem. Kristus sám má být žádostí našeho srdce.
Neláska v srdci křesťana je největší překážkou modliteb. Láskyplné smýšlení je základem modliteb víry. Nemůžeme žít v nelásce s lidmi a při tom jsme domnívat, že jsme ve shodě s Bohem. Duch modlitby je zároveň Duch lásky, je to nerozlučitelné.
Přímluvná modlitba je vlastně láska přeměněna na modlitbu. Máme odvahu nenávidět ty, které miluje Bůh? Abychom to správně pochopili, musíme si definovat, co je láska.
Láska je soulad naší vůle s vůlí Boží. V tomto smyslu tedy láska neznamená sjednocovat se s každým člověkem, ale ve vztahu ke každému žít Boží Slovo. Taková láska může často bolet a vést i k oddělení se od zla.
Musíme se chtě nechtě zabývat těmito základními otázkami života víry, nemá-li naše modlitba zůstat formální záležitostí. Náš Pán nám nejen přikazuje milovat nepřátele, ale modlit se také za ty, kteří nás pronásledují, abychom byli syny svého nebeského Otce. (Mt 5,44–45).
Náš každodenní život s lidmi je nejlepším měřítkem naší duchovní vyspělosti – stejně jako naše modlitba. Bůh nehodnotí naše modlitby podle vyspělosti řečí, ale podle vyspělosti ducha, podle jednání s bližními i vůči němu. Jen ten kdo má společenství s Bohem a život v něm je Bohu milý.
Pokud jsme plni nenávisti a zloby, které se nechceme zříci, nemodleme se k Bohu, je to zbytečná ztráta času. Pán Ježíš nás učí modlit se: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme svým viníkem”. Ježíš jde v této věci mnohem dál: „Neodpustíte-li lidem jejich poklesky, ani váš nebeský Otec vám neodpustí vaše hříchy.“
Mějme tedy stejné smýšlení s Kristem a nepromarníme vlastní vinou Boží odpuštění. Kolik křesťanú nedokáže pro pouhé nedorozumění odpustit ani svým nejbližším a modlí se denně Otče náš!
Existuje mnoho křesťanů, kterým je modlitba něčím neznámým, nikdy nepřežili její účinnost sami na sobě a ve svém denním životě. Neumí si povídat s Bohem jako s živou osobou. Modlí se jako modlitební mlýnky, bezmyšlenkovitě a nerozumně. Myslí si, že budou vyslechnuti pro svou mnohomluvnost.
Hlavní vinu ovšem máme my, kteří v církvi učíme a kážeme, protože málo tyto skutečnosti zdůrazňujeme. Naše dary jsou Bohu nemilé, když nemáme lásku ke svým bližním.