Dnes bych spolu s vámi chtěl uvažovat nad slovy žalmu, který jsme měli možnost slyšet: „Kdo přebýváš v ochraně Nejvyššího, kdo dlíš ve stínu Všemocného)…“ Tento žalm hovoří o lidech, kteří si vědomě volí Boha za ochránce. Bůh je zde představován jako Nejvyšší a Všemocný. Bůh je Nejvyšší a Všemocný. Takto ho tituluje i sv. František v Písni bratra Slunce: „Nejvyšší, Všemocný, Dobrý Pane…!“
Mohli bychom spolu se sv. Pavlem konstatovat: „Když je Bůh za nás, kdo proti nám…?“ Toto si vždy musíme uvědomovat, když se jdeme modlit, nebo když se jedná o naši odevzdanost Bohu. Bůh je Nejvyšší, to znamená, že nad ním už nikdo není a je také Všemocný. Pán Ježíš to vyjadřuje při svém Nanebevstoupení: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi…“ Ježíš i jako člověk obdržel Boží všemocnost, protože je zcela sjednocený s Boží vůlí. Pokud se rozhodneme ve všem poslouchat Boha, i my dostaneme účast na Boží všemocnosti, skrze Dar Ducha Svatého. Bůh dává svého Ducha, dává účast na své přirozenosti, těm, kteří ho poslouchají.
Člověk je slabý, dokud žije jen z vlastních sil a pro sebe. Stává se silným skrze přijetí Ježíše Krista. Stává se Božím dítětem, účastným na božské přirozenosti, se všemi právy i povinnostmi, které z toho vyplývají. Jen takový člověk může říci Pánu: „Mé útočiště jsi a má tvrz, můj Bůh, v něhož doufám.“ Pro ty, kteří ho milují, se Bůh stává útočištěm i tvrzí.
Žalmista z vlastní zkušenosti, říká: „Neboť on tě vysvobodí z léčky ptáčníka, ze zhoubného moru. Ochrání tě svými perutěmi, uchýlíš se pod jeho křídla.“ Kolikrát jsem se o tom přesvědčil na vlastní kůži. Podmínka, aby to fungovalo, je, že nesmíme odejít od víry, nesmíme odejít z odevzdanosti. Kdo od Boha vědomě utíká, nezažije tuto ochranu. Říká se, že ďábel, po Ježíšově vítězství na kříži, je jako pes na řetězu. To znamená, že může ublížit jen tomu, kdo se mu dobrovolně svými hříchy přibližuje.
Sám Bůh dále prohlašuje: „Vysvobodím ho, protože lne ke mně …“ Podobnou myšlenku vyslovuje jménem Božím i Mojžíš: „Hospodina, svého Boha, se budeš bát a jemu budeš sloužit, k němu se budeš vinout a v jeho jméně budeš přísahat! On je tvá chvála, on je tvůj Bůh, který kvůli tobě udělal ty veliké a hrozné věci, které jsi viděl na vlastní oči.“ (Dt 10,20-21) K Bohu můžeme lnout. Jak? Skrze neustálou touhu po Něm. Snaha „lnout k němu“ stojí přesně na opačném poli jako snaha „od Boha odejít“. Lnout k Němu, znamená, dělat vše proto, abychom se mu přiblížili. Dovolit mu, aby se nás dotkl skrze přijetí svátosti a svým Slovem. Takového člověka Bůh ustavičně vede k plnější svobodě. Právě proto, že k Němu lne, vysvobodí ho… „
„Ochráním ho, protože zná mé jméno. Vyslyším ho, až mě bude vzývat, budu při něm v tísni.” V mnohých případech klinické smrti, které jsem četl, jsem narazil na skutečnost, že duše, která svou narušenosti spěla do pekla, byla z pekla vysvobozená, když začala vzývat jméno Boží. Četl jsme příběh rumunského dělníka, který ač byl pokřtěn, nežil jako věřící křesťan a dokonce v Boha ani nevěřil. Když umíral a viděl, jako ďábel, jakási hrozná příšera táhne jeho duši, tehdy zvolal jen tolik: „Bože, když jsi, pomoz mi!“ A stalo se něco úžasně. Mezi něj a ďábla padla Boží ruka a slyšel hlas: „Je můj, vzýval mé jméno!“ Tak málo stačilo, aby se Bůh nad ním slitoval: „vzývat Boží jméno!“