14. pondělí, cyklus II. – (Oz 2,16-22)

V prvním čtení z proroka Ozeáše jsme slyšeli Boží Slovo, které je určeno Izraeli, ale zároveň i církvi a můžeme tvrdit, že každé jednotlivé duši: „Přemluvím (k ní), zavedu (ji) na poušť a budu mluvit k jejímu srdci. Bude poslušná jak ve dnech své mladosti, jako když vycházela z egyptské země.“ Bůh promlouvá k člověku, dokonce můžeme říci, že Bůh má snahu promluvit člověka, aby nešel po své špatné cestě. Bůh promlouvá, jako ten, který miluje, jako ten, který touží po přátelství a lásce. Není mu jedno, jestli jdeme ke štěstí, nebo k neštěstí. On velmi dobře ví, že jedině On je naším skutečným Štěstím a Blažeností a že jiné reálné štěstí pro nás neexistuje. Touží po nás, kvůli našemu štěstí. Milosrdné oči Boha se nedívají na to, kdo jsi, nebo kdo jsi byl, ale na to, kým budeš. Sv. Augustin prohlašuje: „Člověk je touhou Boha, je cílem Jeho lásky.”

Jaký je Boží způsob jednání s člověkem? Bůh lidskou duši vyvádí na poušť. Poušť hodnotíme jako nevhodné místo pro život. V poušti není nic na co by se mohlo spoléhat naše tělo. Poušť je místo, kde není fyzický život. Můžeme říci, že poušť je místem fyzické smrti. Ale tatáž poušť může člověka vést dovnitř. Na poušti se člověk stává vnímavý na své nitro, na své srdce. Proto je třeba, aby šel na poušť, aby mohl vnímat to, co je Božské. Pod pouští nerozumíme jen tu reálnou geografickou poušť, na kterou se možná nikdy v životě nedostaneme, ale pod pouští rozumíme všechny protivenství, které nás v konečném důsledku vedou k zvnitřnění života. Uprostřed bohatství duchovní život nekvete. Bůh potřebuje prostor prázdnoty, nicoty, aby v ni mohl stvořit nový život. Poslední úsek cesty k Bohu se nazývá vždy – samota. (Peter Lipert)

Když se člověk do stane na poušť do prostoru samoty a ticha, tehdy Bůh začne mluvit k jeho srdci. Většinou vnímáme řeč rozumem. Náš rozum je někdy prosycen informacemi. Ale Slovo Boží je určeno především pro srdce. Ruské přísloví říká: „Pravda osvěcuje rozum a láska zahřívá srdce.“ Jedině, když Slovo Boží sestoupí do srdce člověka, začíná měnit jeho život. Neboť víme z každodenní zkušenosti, že člověk ukládá mnoho poznatků do hlavy, ale v konečném důsledku se řídí tím, co je v jeho srdci. Srdce rozhoduje o kvalitě života. Bůh chce promluvit k lidskému srdci. Dokud je srdce obsazeno jinými povrchními zájmy, Boží Slovo do něj nepronikne. Proto je třeba souhlasit s touto cestou na poušť, abychom mohli vnímat Boží Slovo. Kdosi moudrý řekl: „Člověk je jazyk, do kterého třeba přetlumočit Boha.“

To co Bůh dělá s lidskou duší na této poušti názorné popisuje sv. Pavel v listu Korinťanům, když mluví o činnosti Ducha Svatého v člověku jako o psaní „Božího listu ne inkoustem, ale Duchem živého Boha, ne na kamenných deskách, ale na tabulích živých srdcí.“ Výsledkem tohoto Božího působení v srdci člověka je poslušnost Bohu. „Způsobilý služebník Nové smlouvy, ne podle písma, ale podle Ducha.“ Vnější příkaz daný z venku, tedy příkaz litery, není schopen změnit nitro člověka, to dokáže jedině Boží Duch, který do našeho srdce píše Boží Slovo, aby bylo naše, aby tvořilo základ naší obnovené přirozenosti. Boží Slovo se tak stává Novým zákonem napsaným přímo do srdce člověka. Člověk se stává poslušný Bohu, který ho miluje a jehož i on miluje. Bůh není studený, chladný a vypočítavý rozum, ale vroucí srdce. Smyslem věčnosti je milování, přelévání srdcí, lidské srdce na Božím srdci. Dokud jsme Bohu nezasvětili a neodevzdali své srdce, nedali jsme mu nic, neboť On je Bohem srdce.

V dnešním čtení dále slyšíme: ,Zasnoubím se s tebou navěky, zasnoubím se s tebou spravedlností a právem, milosrdenstvím a slitováním. Zasnoubím se s tebou věrnosti, a tak poznáš Hospodina.“ Bůh k člověku promlouvá jako zamilovaný, jak vášnivě milující. Ve vztahu k Bohu je každá duše nevěstou, protože On oplodňuje. On je Život a dává Život. Pokud chceme nějak stručně charakterizovat křesťanství, je třeba říci: že křesťanství je náboženstvím lásky. (Rupert Mayer)

V průběhu svých dějin mohl Izrael postupně poznat, že Bůh měl pouze jeden důvod, aby se mu zjevil, a také že si ho vyvolil ze všech národů, aby patřil jen jemu: a to svou, ze strany člověka ničím nezaslouženou lásku. Izrael mohl také, díky svým prorokům, pochopit, že to bylo pouze z lásky, když ho Bůh nepřestal ochraňovat a odpouštět mu jeho nevěru a hříchy. Lásku Boha vůči Izraeli lze srovnávat s láskou otce ke svému synovi. Tato láska je silnější než láska matky vůči vlastním dětem. Bůh miluje svůj lid více než snoubenec svou milovanou; tato láska vítězí i nad nejhoršími podvody, ba směřuje až k nejvzácnějšího daru: „Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna.“ (Jan 3,16).

Boží láska je „věčná“ (Iz 54,8): „I kdyby ustoupily hory a pohnuly se pahorky, moje milosrdenství od tebe neodstoupí a smlouva mého pokoje se nepohne, praví Hospodin, tvůj slitovník.“ (Iz 54,10). „Miloval jsem tě odvěkou láskou, proto jsem ti tak trpělivě prokazoval milosrdenství.“ (Jer 31,3). Svatý Jan jde ještě dál, když říká: ,,Bůh je Láska“ (1 Jan 4,8.16): Láskou je samotné Boží bytí. Když v plnosti časů pošle svého jediného Syna a Ducha Lásky, odhalí současně své nejniternější tajemství: On sám je vlastně věčnou výměnou Lásky: Otec, Syn a Duch Svatý. A nám určil, abychom měli na ní podíl.