14. neděle v mezidobí „C“ – (Lk 10,1-12)

V dnešním evangeliu vidíme, jak si Ježíš přibírá k dvanácti apoštolům dalších dvaasedmdesát učedníků. Ježíš těchto dvaasedmdesátých ustanovil a poslal po dvou před sebou do každého městě, kam se chystal jít. Všimněte si, že Pán Ježíš má touhu dostat se k lidem. On ví, že bez něj je člověk ztracen. Všichni jsme takto posílání. Máme jít před Ježíšem, abychom mu připravili cestu, neboť On chce spasit všechny lidi, a je třeba, aby se lidé setkali s hlásáním evangelia a připravili se na Jeho příchod. Ta 72 je symbolická. Počet 12 apoštolů symbolizoval 12 kmenů Izraele, 72 učedníků zase představuje počet všech, v té době známých, národů. Toto číslo představuje a naznačuje budoucí celosvětové misijní poslání církve.

Pán Ježíš těchto 72 učedníků posílá v dvojicích do každého města a na každé místo, kam se sám chystá přijít. Jdou po dvou, neboť jen svědectví dvou se považovalo za hodnověrné a pokud chtějí svědčit o Vtělené Lásce, to mohou dokázat jen vzájemnou láskou. Chce se nám tím také naznačit skutečnost, že i my máme svým svědectvím připravit Ježíši cestu k jiným lidem. Víra v Bohočlověka, víra v to, že dokonalý člověk je Bohočlověk, není přirozeně dána. My jsme ten dar dostali, ale také se to událo prostřednictvím jiných lidí. Ježíš potřebuje naše ústa, aby o něm svědčili, aby upozorňovali lidi na možnost nové existence s Kristem a v Kristu.

„Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň!“ Když vidíme malý úkol, snadno jej zvládneme, ale nenadchne nás to. Když vidíme těžší úlohu, chceme dokázat svou sílu a šikovnost a pracujeme na ní s elánem. Ale, když máme před sebou velmi velkou úlohu, je možné, že si smutní sedneme a ani se nepokusíme o to, protože se to zdá nemožné. V podobné situaci se nachází kněz, který často vidí velké množství potřeb a přece si uvědomuje svou slabost a omezenost. Právě zde je potřeba, aby se někdo za něj modlil, aby když už nemůže udělat všechno, udělal alespoň něco, aby například naučil i druhé pracovat na poli světa, že by na to nebyl sám. Hlavně však třeba vyprošovat od Pána žně povolání. Víme, že sv. Terezka, ačkoliv byla karmelitánka s přísnou klauzurou, stala se současně patronkou misií. Co nám chce církev neznačí tímto gestem? Chce ukázat, že životnost misií sahá až do skrytého života lidí, kteří se modlí. Každý misijní projekt potřebuje k tomu, aby byl úspěšný, lidi, kteří se obětují a modlí.

Pán Ježíš říká: „Jděte!“ Teda nemáme čekat až lidé přijdou k nám, ale máme jít k ním, protože ke všem má přijít zvěst o Božím Království. Co to znamená „ohlašování Božího Království“ Proč třeba hlásat Boží království? Nejprve si musíme uvědomit, že je rozdíl mezi světem, v jakém žijeme a který je ve stavu vzpoury vůči Bohu a mezi tím, co nazýváme Boží Království. Mnoho skutečností, s nimiž se ve světě setkáváme, jsou Božím dopuštěním ale ne bezprostřední Boží vůlí. Svět, ve kterém žijeme, potřebuje slyšet, že není tím, co nazýváme Boží království. Potřebuje slyšet, že život, kteří žije, není tím, s čímž by se Bůh ztotožňoval, jako se svým úmyslem. Svět musí slyšet, že potřebuje Spásu. Je nutné, abychom nejprve my sami v sobě zakusili vládu Božího Slova a její účinky na náš život. A když jsme udělali pozitivní a radostnou zkušenost s odevzdaností Bohu, pak je třeba, abychom i druhým přinesli zvěst o tom, co se v našem osobním životě změnilo od okamžiku setkání a odevzdání se Ježíši. Boží království, které jsme pozváni hlásat, se uskutečňuje v každém okamžiku naší odevzdaností, když dáváme přednost Bohu před svým vlastním narušeným egem. Boží království prakticky uskutečňujeme, když ve svatém přijímání přijímáme Ježíše jako svého Pána a zříkáme se hříšného způsobu života. Spása spočívá v odevzdanosti. Víra to je především odevzdanost, vydanost Bohu, který se nám sám dává.

Pán Ježíš nám říká: „Posílám vás jako ovce mezi vlky.“ Lidé, ke kterým jsme pozváni jít, se často podobají a i chovají jako smečka vlků. Naše služba má často charakter oběti. Nemáme se spoléhat ani na ekonomickou moc, nemáme si brát nic takového načež se spoléhají lidé tohoto světa. Symbolický to vyjadřují mošna, opánky. Naší oporou v zápase o duše má být jedině Pán.

Máme být lidmi pokoje. Náš pozdrav má být: „Pokoj tomuto domu!“ Boží pokoj je znak Ježíšova člověka. Jen ten, kdo má tento pokoj v duši, může ho šířit. „Bude-li tam člověk hoden vašeho pokoje, spočine na něm váš pokoj; jinak se vrátí k vám.“ Ten pokoj, o kterém mluví Ježíš, není totéž jako naše spokojenost. Ten Pokoj, o kterém mluví Ježíš, je živou Osobou. On sestupuje, On spočine. Ten Pokoj je Duch Svatý. Apoštolát je především dílo šíření a zprostředkování Ducha Svatého. Duch Svatý je správný vztah k Bohu i k lidem. Duch Svatý je Dobrota našeho Pána a Boha. On přebývá v nás v té míře, nakolik jsme sjednoceni ve vůli, v myšlení, v citech i v skutcích s Božím Slovem.

„Když přijdete do některého města a přijmou vás tam, jezte, co vám předloží, uzdravujte tamější nemocné a říkejte jím: „Přiblížilo se k vám Boží království!“ Když přišel žid do pohanského prostředí, pokud se vůbec odvážil jíst v domě pohana, musel vždy pečlivě kontrolovat, zda to, co mu nabídli, je košer. Ježíšův učedník může jíst ze všeho, co mu předloží ti, kteří Ježíše přijímají. Ježíš dává i zvláštní příkaz: „Uzdravujte tamější nemocné!“ Uzdravování není čímsi podružným a vedlejším při hlásání evangelia. Nemoci se objevily jako důsledek našeho odchodu od Boha, který je Život a Zdraví. Tam, kde se k Němu obracíme, tam jsme uzdravování nejen duševně ale i tělesně. Ježíš neblahoslaví samotné utrpení, ale lidi, kteří trpí pro spravedlnost.

O sv. Františkovi čteme: „Potom začal s velkou horlivostí a radostí všem hlásat pokání. Jednoduchým slovem, ale vznešeným srdcem získával posluchače. Jeho slovo hořelo jako oheň pronikající do hloubky srdce a všechny mysli naplňoval obdivem. Zdálo se, že je zcela jiný, než býval. Při každém svém kázání, spíše než by byl tím, co se sešli, vyložil Boží slovo, přál pokoj, řka: „Sám Bůh pokoje ať vám daruje svůj pokoj. Tento pokoj mužům i ženám, tento pokoj i těm, kteří přicházeli i těm, kteří ho potkávali, vždy velmi zbožně zvěstoval. Proto mnozí, kteří pokoj nenáviděli, stejně jako spásu, boží milostí objali pokoj celým srdcem a stali se syny pokoje a horlivými stoupenci věčné spásy.

Bratr Bernard oblíbíc si poselství pokoje, nadšeně běžel za svatým Božím, aby získal nebeské království. Tento totiž často hostil blaženého otce, pozoroval a zkoumal jeho život a mravy a občerstven vůní jeho svatosti počal bázeň a porodil ducha pro spásu. Viděl ho, jak se celou noc modlí, velmi zřídka spí, chválí Boha a slavnou Pannu, jeho Matku. Divil se a říkal: „Tento člověk je od Boha!“ Proto spěchal prodat všechno, co měl a rozdal to chudým, ne rodině. Chopil se slávy dokonalejší cesty, naplnil radu svatého evangelia: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej všechno, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě!“ Když to udělal, životem i oděvem se připojil ke sv. Františkovi. Jeho obrácení k Bohu se stalo příkladem v rozdávání majetků a v hojném obdarováni chudých, pro ty, kteří se chtěli obrátit. Sv. František se z příchodu a z obrácení takového znamenitého muže nesmírně zaradoval, že Pán má o něj starost a daroval mu spříbuzněného druha a věrného přítele.