Dnes slyšíme z úst Pána Ježíše, velebení Boha Otce, Pána nebe i země, že svoje tajemství skryl před moudrými a chytrými, ale odhalil je maličkým. Kdo jsou tito maličcí. Maličký je ten, kdo si uvědomuje svoji závislost a chce žít pod vládou Otce, nebo cítí, že mu to prospívá. Jedním z projevů dospělosti, je schopnost samostatné existence. Dítě se tehdy stává dospělým, když začíná být samostatným člověkem. Jeho přechod k dospělosti, hodnotíme pozitivně a to je dobré a správné. Nemáme rádi typy dětinské, nedozrálé, neschopné přijmout míru zodpovědnosti. To, co se nám líbí na dětech, nelíbí se nám u lidí dospělých. Žádný normální otec, ani matka, by nechtěli celý život bdít nad svým potomstvem, jako nad malými dětmi.
I když samostatnost je pozitivem ve vztahu k lidem, není pozitivem ve vztahu k Bohu. Před Bohem jsme a máme zůstat dětmi. Ne ve smyslu nezodpovědnosti, ale ve vědomí stálé odkázanosti. Tato odkázanost, je však spasitelná. Prvotní hřích spočíval v tom, že se člověk začal vůči Bohu chovat jako „dospělý“ ve smyslu nezávislosti. Dalo by se to vyjádřit krátkým zvoláním, které známe z pohádky: „Já sám!“ Vzal si život do vlastních rukou a sám si chtěl určit, co je pro něho dobré a co zlé. Nechtěl přijmout do svého života Boží zákon. Tím, že odmítl Boží vládu, dostal se do područí zlého ducha. V jeho bytosti se projevili různé deformace. Po dědičném hříchu, se nám rozum zatemnil, vůle se naklonila ke zlu a probudila se v nás žádostivost.
„Všechno mi je dáno od mého Otce. A nikdo nezná Syna jenom Otec, ani Otce nezná nikdo jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit.“ Krásně o těchto skutečnostech mluví ve svém traktátu „Proti bludům“ sv. Irenej: „Nikdo nemůže znát Otce bez Božího Slova, čili, bez Synova Zjevení, a ani Syna bez Otcovy přízně. Otcovu přízeň však dovršil Syn; Otec posílá, Syn je poslán a přichází. A Otce, který je pro nás neviditelný a nevymezitelný, poznává jeho vlastní Slovo a i když je nevyslovitelný, ono nám ho vyslovuje. A zase naopak: pouze Otec, poznává své Slovo. Jedno i druhé, zjevil Pán. A proto Syn svým Zjevením, zjevuje pravdu o Otci. Vždyť Zjevení Syna, je pravda o Otci; vždyť skrze Slovo, se zjevuje všechno. A Otec proto zjevil Syna, aby se skrze něho, zjevil všem těm, co mu uvěří, a spravedlivě je přijal do věčné blaženosti. Ale věřit mu, znamená plnit jeho vůli.
A tak skrze samo stvoření, Slovo zjevuje Boha, Stvořitele; skrze svět, Pána a Původce světa; skrze dílo Umělce, který ho vytvořil a skrze Syna, toho Otce, který Syna zplodil. A toto všichni sice stejně vyslovují, ale ne stejně věří. A také skrze Zákon a Proroky, Slovo rovněž ohlašovalo sebe i Otce a všechen lid, stejně tak poslouchal, ale ne všichni stejně uvěřili. A Otec se ukázal skrze ono Slovo, které se stalo viditelným a hmatatelným, i když mu nevěřili všichni stejně: ale všichni viděli v Synovi, Otce. To neviditelné u Syna je Otec a viditelné u Otce je Syn.
Syn ve službě Otci, zdokonaluje všechno od začátku až do konce a bez něho, nikdo nemůže znát Boha. Neboť pravda o Otci je Syn, pravda o Synovi je v Otci a skrze Syna se zjevila. A proto Pán řekl: „Nikdo nezná Syna, pouze Otec, ani Otce nezná nikdo, pouze Syn a ti, kterým to zjeví Syn“. To „zjeví“, nebylo řečeno jen do budoucnosti, jakoby Slovo začalo zjevovat Otce až tehdy, kdy se narodilo z Marie, ale vztahuje se všeobecně na celý čas. Syn je od počátku při svém stvoření a zjevuje Otce všem, kterým chce, kdy chce a jak chce Otec. A proto ve všem a skrze všechno, je jeden Bůh Otec, jedno Slovo – Syn, jeden Duch a jedna Spása pro všechny, kteří v něho věří.“
Trošku jiným způsobem tutéž pravdu hlásá sv. Justýn ve své apologii: „Uvedli jsme svědectví proroků, abychom dokázali, že Ježíš Kristus je Syn a vyslanec Boží, že existoval nejprve jako Slovo, že se někdy zjevil v podobě ohně, někdy v podobě nehmotných bytostí, nyní však z Boží vůle se stal kvůli lidskému pokolení člověkem a rozhodl se vytrpět všechno, co mu na podnět démonů přichystali nerozumní Židé. Nikdo nezná Otce, jenom Syn a nikdo nezná Syna, jenom Otec, a komu by to chtěl Syn zjevit.
Židé se tehdy domnívali, že k Mojžíšovi mluvil Otec všeho a zatím to k němu mluvil Boží Syn, který je nazýván andělem a vyslancem Božím. Proto je právem pokáral prorocký Duch i samotný Kristus, že neznají ani Otce, ani Syna. O Synu říkají, že je to Otec, a tím dokazují, že neznají, ani Otce, ani nevědí, že Otec všeho má Syna. Syn je Boží Slovo, Boží prvorozený a proto také Bůh. Kdysi se v podobě ohně či nehmotné bytosti zjevil Mojžíšovi a ostatním prorokům. Nyní v době vaší vlády, jak jsme již řekli, se z vůle Otce, skrze Pannu stal člověkem, aby spasil ty, který v něho věří, trpěl pohrdání a soužení, aby svou smrtí a zmrtvýchvstáním přemohl smrt.“
„Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží.“ Pán Ježíš nás všechny zve, abychom přišli k němu. Kde ho dnes můžeme s jistotou najít. Nalezneme ho v Božím Slovo a také ve svátostech církve. Otcové říkali, že všechno, co bylo na Kristovi viditelné, vešlo do svátostí Církve. Co znamená: „vzít na sebe Ježíšovo jho“? To znamená, přijat Ježíše jako svého Pána a Spasitele. Odevzdat mu svou bytost. To je základní kurz pokory, kterou se máme u Ježíše učit. Tak nalezneme pro své duše odpočinek.