I když je samostatnost pozitivem ve vztahu k lidem, je hříšná ve vztahu k Bohu. Před Bohem jsme a máme zůstat závislými a maličkými. Pán Ježíš v dnešním evangeliu zvelebuje Boha, že svá tajemství skryl před moudrými a obezřetnými, ale zjevil je maličkým. Kdo jsou tito maličcí? Maličcí jsou ti, kteří si uvědomují svou závislost a chtějí žít pod vládou Boha, ne ve smyslu nezodpovědnosti, ale ve vědomí stálé odkázanosti. Tato odkázanost je však spásná. Prvotní hřích spočívá v tom, že se člověk začal vůči Bohu chovat jako dospělý ve smyslu samostatnosti. Dalo by se to vyjádřit kratičkým zvoláním, které známe z jedné pohádky: „Já, sám!“ Člověk si vzal život do vlastních rukou a sám si chce určovat, co je pro něj dobré a co zlé. Nechce přijmout do svého života Boží zákon. Tím, že odmítá Boží vládu, dostává se pod vládu zlého ducha a v jeho bytosti se projevují různé deformace. Po dědičném hříchu se mu rozum zatemnil, vůle se naklonila ke zlu a ovládla ho žádostivost.
Velmi dobře vystihuje tuto situaci sv. Pavel v 8. kapitole listu Římanům, kterou jsme četli jako druhé čteni. Abychom ho mohli správné pochopit, musíme si nejprve vyjasnit, co rozumí Pavel pod slovem „tělo“. Jedna věc je jistá, že nemyslí pod ním především jen tělo, ale myslí pod ním celého člověka, který se uzavírá před Bohem, a který žije svůj duchovní život čistě z vlastních sil, sám pro sebe, bez ohledu na Boha svého Stvořitele. Tělo, u Pavla, představuje celého člověka uzavřeného před Bohem.
Ekumenický český překlad se zřetelem na chápání sv. Pavla, překládá tuto partii takto. Přečtu větší část textu 8. kapitoly z listu Římanům z ekumenického překladu: „Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši, neboť zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti.“ Podle sv. Pavla nejdůležitější není chodit do kostela, to nestačí ke spáse, ale nejdůležitější je být v Kristu Ježíši a to se děje přijetím Božího Slova i Kristova Těla. Důležité je žít v milostí posvěcující. Pro ty, kteří jsou takto důvěrně spojení s Kristem, již není odsouzeni. Skrze přijetí Krista se v nás objevuje Nový zákon, zákon Ducha, který vede k životu v Kristu a osvobozuje nás od zákona hříchu a smrti.
„Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost: jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích, a aby tak spravedlnost požadovaná zákonem byla naplněna v nás, kteří se neřídíme svou vůlí, nýbrž vůlí Ducha.“ Protože si člověk pro svou narušenost nevěděl poradit s hříchem, tak mu pomohl Bůh sám tím, že poslal svého vlastního Syna v těle, jako máme my, aby v jeho těle odsoudil hřích. A my jsme nyní pozváni, abychom to Tělo, ve kterém je vítězství nad hříchem požívali.
„Ti, kdo dělají jen to, co sami chtějí, tíhnou k tomu, co je tělesné; ale ti kdo se dají vést Duchem, tíhnou k tornu, co je duchovní. Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj.“ Sv. Pavel říká, že když se řídíme jen svou vůlí, skončíme v tělesnosti a to vede ke smrti. Pokud jsme se rozhodli poslouchat Boha a jeho Slovo, postupujeme jako duchovní lidé a to vede k životu a k pokoji. Vidíme, kam to vede, když se člověk řídí jen tím, co sám chce. Kdybych se řídil tím, co sám chci, dávno bych skončil jako zločinec. Jen tím, že zapírám sebe sama a své špatné sklony, dokážu žít jako člověk. Pokud člověk neposlouchá Boží Slovo a nechce uznat svůj hřích a narušenost a proti nim bojovat, tak mu pak vycházejí morální absurdity. Boží Slovo zjevuje, že jsme narušení a to pořádně. Proto jsme všichni pozváni umrtvovat své špatné sklony mocí Božího Ducha.
„Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu.“ My se domníváme, že naše Spása spočívá v soustředění na sebe, ale zkušenost říká, že jen když zapomínáme na sebe, nacházíme sebe samých. V soustředěnosti na sebe a v strachu o sebe, začíná člověk zabraňovat početí, ale spása a nový život je možný pouze v zapomnění na sebe. Kdo ztratí svůj život, nalezne ho. Kdyby brambory na zahradě začali přemýšlet moderně a razit heslo: „Jeden brambůrek stačí!“, asi bychom z toho šťastni nebyli.
„Ti, kdo žiji jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu. Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá.“ Tady se můžeme zamyslet, co, nebo kdo, určuje můj život? Jsem to já sám – nebo je to Ježíš Kristus. Pokud žiji podle Slova Božího, tehdy jsem veden Duchem Kristovým. Pokud je ve mně Kristův Duch, jsem jeho, jsem jeden z těch maličkých, kterým Otec zjevuje tajemství svého království. Pokud nemám Ducha Kristova, nejsem jeho. „Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho. Je-li však ve vás Kristus, pak vaše tělo sice podléhá smrti, protože jste zhřešili, ale Duch dává život, protože jste ospravedlněni.“ Náš život se pohybuje mezi těmito dvěma póly. Starý člověk, který je narušen a podléhá smrti a nový člověk, který se objevuje v nás v moci Ducha Svatého.
„Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísit z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá.“ Ježíš vešel do smrti a tak našel svou Slávu. Ani my k ní jinak nepřijdeme, pouze skrze svou smrt. Žijme týmž Duchem, který Ježíše vzkřísil z mrtvých.
„A tak, bratří, jsme dlužni, ale ne sami sobě, abychom museli žít podle své vůle. Vždyť žijete-li podle své vůle, spějete k smrti; jestliže však mocí Ducha usmrcujete hříšné činy, budete žít.“ Svojí vůli máme umrtvovat vůlí Ducha Božího, Od okamžiku přijetí Krista jsme bytosti, které mají v sobě dvě vůle. Svou vlastní, nakloněnou k sobectví a hříchu, a vůli Božího Ducha, která nás vede k životu. Pokud žijeme podle své vůle, spějeme ke smrti; jestliže však moci Ducha usmrcujeme hříšné činy, budeme žít. Jsme dlužníky, ale ne sami sobě, abychom museli žít podle své vůle. Žít podle své narušené vůle není dobré a ani nevede ke spáse. Další verš nám odhaluje častou chybu našeho duchovního života, že se umrtvujeme vlastní silou a vlastním způsobem, ale křesťanská askeze, to je především dílo Ducha Svatého. Je to věc jeho výchovy. Bůh nás skutečně umrtvuje způsobem, na který bychom ani ve snu nepřišli. A jeho umrtvováni není nepřirozené. Mocí Ducha Božího usmrcujeme špatné činy. Žít podle Boží vůle to je cesta Spásy a Osvobození.
„Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. A jsme-li děti, tedy i dědicové – dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s nim, budeme spolu s ním účastní Boží slávy.“ Pokud žijeme podle Ducha, jsme Boží Synové s právem na dědictví nebe. Duch Svatý nám to potvrzuje svou přítomností v nás. Nemáme se chovat vůči Bohu jako otroci, ale jako děti.