„Ježíš řekl svým apoštolům: „Jděte a hlásejte: Přiblížilo se nebeské království.“ Včera jsme četli evangelium, ve kterém Ježíš dává apoštolům účast na své moci. V dnešním čtení dostávají podíl i na jeho poslání. A toto poslání spočívá ve svědectví o Božím království. Boží království se přiblížilo v osobě Ježíše Krista a znovu se k nám přibližuje v osobě každého světce. Každý světec je plodem odevzdanosti a podřízenosti Božímu Slovu. Celý svět očekává zjevení se takových lidí. Celý svět očekává zjevení se Božích Synů, Boho-lidí. My všichni podvědomě očekáváme v každém člověku Boho-člověka. A On tam i skutečně je, ale někdy je přítomen jako bezmocný a ukřižován.
„Uzdravujte nemocné, probouzejte k životu mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte zlé duchy. Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte.” Takovou velkou moc dává Ježíš svým apoštolům. Vůbec se neztotožňuje s tím, co bychom my rádi nazvali zaběhnutým řádem tohoto světa. Velmi jasně dává najevo, že ne všechny skutečnosti, se kterými se člověk na své pozemské pouti potkává, jsou plodem Boží vůle. Bůh stvořil člověka jako zdravého, živého, čistého a svobodného od zlých duchů. Na druhou stranu však platí, že Bůh i špatným věcem v našem životě, dokáže dát pozitivní význam, pokud ho milujeme: „Všechno napomáhá k dobru těm, kteří milují Boha.“
„Neshánějte si do opasku ani zlaté, ani stříbrné, ani měděné peníze, neberte si na cestu mošnu ani dvoje šaty ani opánky ani hůl, protože dělník má právo na svou obživu.“ Všechny věci, které Ježíš zakazuje brát na cestu, jsou věci, které vyjadřují naše pozemské jistoty. Zlato, stříbro, peníze, kapsa, dvoje šaty, opánky a hůl jsou věci, které jsou znakem toho, co nazýváme zabezpečení, pojištění. Pro člověka se mohou tyto věci stát výrazem jiné víry, jako je víra Bohu. Kromě toho, výraz „dvoje šaty“ může být vyjádřením dvojího života. Jinak se chováme mezi svými a jinak ve světě. Žijeme dvojí život. A to není dobré.
„V každém městě nebo v každé vesnici, kam vejdete, se vyptejte, kdo si to v nich zaslouží, a tam zůstaňte, dokud se nevydáte na další cestu. Když vstoupíte do domu, pozdravte ho (přáním pokoje)! A když si to ten dům zaslouží, ať na něm spočine váš pokoj; když si to nezaslouží, ať se váš pokoj vrátí k vám.“ Ti, kteří přicházejí hlásat evangelium, mají hledat lidí hodných. Ne každý je toho hoden. I nevěřící mají smysl proto, co je správné a velmi často vědí označit charakterního člověka. Evangelizace má začít od lidí, kterou jsou toho hodni. Od lidí, kteří jsou určitou přirozenou autoritou a u kterých je rozvinutý a zralý lidský charakter. Nejprve musíme být lidmi, pak dobrými křesťany a až potom budete moci být dobrými řeholníky. Boží milost staví na přirozenosti.
„A když vás někdo nepřijme a nebude na vaše slova dbát, při odchodu z toho domu nebo města si vytřeste prach ze svých nohou. Amen, pravím vám: V den soudu bude lehčeji zemi sodomské a gomorské než takovému městu.“ Proč takový přísný soud? Proto, neboť Ježíš je zcela jasně rozpoznatelný jako Boží Slovo. Ježíš je Božím Slovem. Jde zcela proti nám, proti naší zkažené přirozenosti a zároveň bojuje úplně za nás, za záchranu člověka. Platí o něm to, co vyslovil sv. Augustin: „Boží Slovo se ti bude nejprve jevit jako nepřítel tvé duše, dokud nepochopíš, že je příčinou tvé Spásy.“ Ani Buddha ani Mohamed nevystihli tak trefně diagnózu člověka, jako Ježíš. A nikdo z nich na ni nedává takové účinné léky jako Ježíš. Nikdo z nich nezatíná do živého a netrefuje do černého, jako Ježíš. Proto jsou také lidmi tohoto světa přijímání, neboť mluví v duchu tohoto světa. Ale Ježíš je znamením, kterému se odporuje.