Dnešní evangelium mluví o jedné zvláštní vlastnosti lidské duše. Duše člověka je jako prázdný pohár, který má být naplněn, nebo jak sám Ježíš naznačuje, přirozenost člověka je jako prázdný, neobydlený dům. Člověk má naplnit tuto prázdnotu duchem. Apoštol Pavel nás vyzývá: „A neopíjejte se vínem, což je prostopášnost, ale plni Ducha zpívejte společně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Zpívejte Pánu.. (neopíjejte se vínem, ale buďte plní Ducha svatého).“ Problém začíná tam, kde prázdnotu lidské duše naplní duch zlý. Toto nazýváme posedlostí. Ježíš nám odhaluje, že každý, kdo hřeší, je otrokem ďábla. Hřích v našem životě je znakem toho, že ještě nejsme svobodní a satan má místo v naší duši. I v dnešním evangeliu vidíme, jakou rozpornosti se vyznačuje satan. Velmi dobře to vyjadřuje způsob bydlení těchto posedlých. Písmo svaté výslovně říká, že přebývali v hrobě. Je to cosi patologické: „život žitý v hrobě“. Ale takto žije každý, kdo hřeší. Daní za hřích je smrt. Kdo žije pro hřích, žije pro vlastní smrt. Hrob byl v židovství považován za nečisté místo, do kterého Bůh nevstoupí. Možná i proto se posedlý démony nejlépe cítili v hrobě. Tato jistota ďábla se zhroutila, když Vtělený Bůh vstoupil do smrti i hrobu a vyrval jim kořist.
Dalším znakem posedlosti je zuřivost. Zuřivost není totéž jako spravedlivý hněv. Dokonalá láska je v tom, že miluje a nehledá důvod. Takto dokáže milovat Bůh. Sám Sobě je důvodem. Miluje proto, neboť On je Láskou. Zuřivost je opakem Boží lásky. Nenávidí bez důvodu, nenávidí ze zásady. Začátek této nenávisti tkví kdesi v zraněnosti člověka, který si hříchem ubližuje. Zuřivost může dosáhnout absurdně rozměry. Nakonec se obrací proti tomu, kdo přichází jako Spasitel: „Co je ti po nás, Boží Synu?“ Často ze svého špatného duchovního stavu obviňujeme svého Stvořitele a zapomínáme, že to vše je důsledek našeho rozpolceného života, že každý jeden z nás, pokud chce zažít štěstí, musí zkrotit tuto šelmu v sobě. A to je další znak přítomnosti zlého ducha v člověku, že ten neinklinuje k věcem nebeským, ale má zálibu ve věcech živočišných. Přestože má Boha před sebou, inklinuje ke sviním, chce nadále žít živočišným životem. Na závěr ďáblové vstupují do zvířat, ale i pro ně znamenají smrt.
Podívejte, čemu nás učí prorok: „Hledejte dobro, a ne zlo, abyste žili, aby opravdu byl Hospodin, Bůh zástupů, s vámi – jak říkáte. Zlo mějte v nenávisti a milujte dobro, spravedlnost v bráně zachovejte, snad se Hospodin, Bůh zástupů, smiluje nad tím, co z Josefa zbylo.“ To, že my všichni jsme od svého narození do tohoto světě ve velmi nevýhodném položení, je zřejmé. Žijeme v prostředí, kde vládne hřích a smrt. Neubráníme se tomu, aby toto špatné prostředí nevstoupilo do našich duší. Velmi často prožíváme, když se chceme modlit, že se v nás objevuje rouhání a zlořečení. To se v nás ozývá duch tohoto světa, ale my se s ním nesmíme ztotožnit. Svou vůli nepřikloňme k tomuto zlu, protože pokud se spojíme vůlí ze špatným duchem, prožijeme v sobě celou rozpornost jeho nevděčné existence, která ústí do smrti. Naše záchrana spočívá ve sjednocení se s vůlí Boží, která je zjevena v Písmu. Ďábel je vyháněn Božím Slovem. Slovo Pravdy vyhání zlého ducha.
Ještě ráz se vrátím k onomu výkřiku: „Co je ti po nás, Boží Synu?“ Toto je křik pýchy. Ona je největším sebeklamem, ve kterém žije ďábel a který jeho samého lže. Pýcha nechce uznat, že potřebuje Spásu. Slovo Boží zjevuje Pravdu. Ježíš sám je Pravdou. Jen ten, kdo poslouchá toto Slovo a věří mu, je osvobozován od moci zlého ducha. Jen ten, kdo vážně bere jeho Slovo, „sedí oblečený u Ježišových nohou a chová se rozumně.“