Když jsme se s milosti Boží dopracovali k určité vnitřní čistotě, začínáme hřích vnímat jako zlo a přestáváme mít v něm zalíbení, ale zároveň nám hrozí, že s hříchem zavrhneme i hříšníka. Děláme podobnou zkušenost jako svatý František, který před svým obrácením „byl dlouhou dobu sužován nemocí, jak si obyčejně zasluhuje lidská tvrdošíjnost, která se těžko přemůže jinak než tresty. Tak začal František smýšlet jinak než dosud. Když se začal uzdravovat, pokoušel se s holí o první kroky po domě. Jednoho dne si konečně vyšel do přírody a očima se vpil do okolní krajiny. Ale ani krása polí, ani přívětivost vinohradů, ani nic jiného krásného neprobouzelo v něm radost. Jen se divil, jak se mohl tak náhle změnit, a milovníci starých, světáckých radostí mu připadali jako blázni. Od toho dne začal pociťovat svou nepatrnost a věci, které dříve vzbuzovaly jeho nadšení a lásku, se mu nyní jevily nicotné.“ Tedy i sv. František začal vnímat bláznovství hříšníků.
Dnešní evangelium začíná výrokem: „Když Ježíš šel, uviděl v celnici sedět člověka, který se jmenoval Matouš. A řekl mu: „Pojď za mnou!“ On vstal a šel za ním.“ Ježíš viděl sedět na celnici člověka. A každý člověk se z milosti Boží může a má stát Božím obrazem. My v hříšníkovi často přestáváme vidět člověka. Sv. Augustin, který poznal, co to znamená žít v hříchu, tvrdí: „Člověk a hříšník, to jsou dvě rozdílné skutečnosti: člověk je Boží dílo, hříšník je tvé dílo, člověče znič, co jsi udělal ty, aby Bůh spasil, co učinil On.“ (Sv. Augustin,- In Evang. Joh. Tract. 12,13) Celé dnešní evangelium mluví o Bohu, který přišel hledat a zachránit to, co hyne.
Když se Bůh zjevil uprostřed svého lidu, nezjevil se na straně spravedlivých zákoníků, nezjevil se na straně těch, kterým od samého zachovávání zákona ztvrdlo srdce, ale zajímal se o ty, kteří žili v zajetí hříchu a hrozilo jim věčné zatracení. Ježíš nám zjevuje Boha, který je Spasitelem a tedy i lékařem svého stvoření. A lékaře nepotřebuji zdraví, ale nemocní. Farizeové nebyli nějací, v našem slova smyslu, „zlí lidé“. Dá se dokonce říci, že to byly jakýsi elitní věřící, kteří se domnívali, že se do nebe dostanou, protože věrně dodržovali Boží zákon, který byl zjeven Mojžíšovi. A protože to bylo namáhavé, měli pocit, že si Boží Království vlastně zaslouží jako odměnu za svůj výkon, za svůj slušný život. Podle jejich názorů byl Bůh jednoznačně na jejich straně.
Druhou stranu tvořili hříšníci, kteří nebyli natolik úspěšní v zachovávání Božího zákona a žili hříšné. Podle farizeů spěli do zatracení a proto se jim bylo třeba vyhýbat jako nějaké infekci, která ohrožuje ostatní. Možná tento problém tkvěl a tkví kdesi hlouběji. Člověk je totiž hříšný bez ohledu na to, zda dodržuje přikázání nebo nedodržuje, člověk je hříšný ve svém srdci, ve svém bytí. Možná i proto se farizeové vyhýbali hříšníkům, nebo cítili, že i jim hrozí, že se jejich hříšnost v kontaktu s hříšníky naplno projeví. A jim šlo o dobré zdání. Osobně si myslím, že toto smýšlení nám není až tak cizí.
Ježíš nepřišel povolat spravedlivé ale hříšníky. Toto tvrzení může znít nepříjemně každému, kdo se za spravedlivého považuje. Sv. Pavel v listě Římanům říká: „Nikdo není spravedlivý, není ani jeden, nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha; všichni se odchýlili, všichni propadli zvrácenosti, není, kdo by činil dobro, není ani jeden..“ Po duchovní stránce se nedělíme na spravedlivé a nespravedlivé, ale na ty, kteří o své hříšnosti vědí a ji přiznávají a na ty, kteří se ještě dobře neznají a svou hříšnost popírají. Kristova Církev je ústav spásy pro hříšníky. Skutečné skandály, které otřásají církví, nespočívají v tom, že někdo má hříšnou minulost, ale v tom, že někdo nenásleduje Pána. Ježíš říká Matouši: „Pojď za mnou!“ Tedy i když svůj hřích a porušenost přiznávám, tak se s nimi neztotožňuji a nechci je žít.
Pán Ježíš přišel pro všechny, neboť nikdo není spravedlivý. Spravedlnost je možná jen v něm. Nepřišel jako ten, který přišel soudit: odměnit úspěšných a zavrhnout neúspěšných. Boží zákon je zákonem života. Správné dodržování Božího zákona vede ke štěstí a k plnému životu, ale správně dodržovat Boží zákon může jen ten, kdo přijal do svého srdce živé a vtělené Boží Slovo – Ježíše Krista. Jen když je Kristus v nás, přestáváme být bez zákona v srdci. Boží Slovo se musí vtělit do nás, abychom se v Božích očích staly skutečně spravedliví. A církev je Boží snahou prodloužit své Vtělení do nás všech.
„Jděte a naučte se, co znamená: „Milosrdenství chci, a ne oběť! Nepřišel jsem totiž povolat spravedlivé, ale hříšníky.” Bůh se nám představuje jako ten, kdo chce milosrdenství a ne oběť. Oběť je to, co chce člověk, možná i ve své pýše, udělat pro Boha. Milosrdenství je to, co chce Bůh ve vztahu k člověku. Bůh se zjevuje jako Milosrdenství a chce, abychom i my byli milosrdní, tedy spravedliví boží spravedlností, která se projevuje milosrdenstvím. Lidská spravedlnost je definována jako snaha „dát každému to, co si zaslouží“. Boží spravedlnost znamená „dát každému, co potřebuje“. Nemocní potřebuje více než zdraví. Bůh přichází jako lékař. Bůh jako lékař přichází k tomu, kdo pokorně uznává, že ho potřebuje.
Znovu nechám promluvit sv. Augustina: „Kdo uzná své hříchy a odsoudí je, souhlasí již s Bohem. Bůh odsuzuje všechny hříchy: a pokud je odsoudíš i ty, spojuješ se s Bohem. Člověk a hříšník, to jsou dvě rozdílné skutečnosti: člověk je Boží dílo, hříšník je tvé dílo, člověče znič, co jsi udělal ty, aby Bůh spasil, co učinil On. Když tě začne mrzet, co si udělal, tehdy začínají tvé dobré skutky, protože si odsoudil své špatné skutky. Dobré skutky začínají uznáním špatných skutků. Konáš pravdu a jdeš ke Světlu.“ (Sv. Augustin, In Evang. Joh. Tract. 12,13)