„Ty jsi Svatý Pan, jen Ty jsi Bůh,
jenž dělá zázraky.
Ty jsi Silný.
Ty jsi Velký.
Ty jsi Nejvyšší.
Ty jsi Všemocný král,
Otče svatý,
Králi nebe i země.
Tys Trojí a Jediný,
Pán a Bůh, všechno Dobro.
Ty jsi Dobro,
všechno Dobro,
nejvyšší Dobro,
Pán a Bůh,
živý a pravý.“ (CHB)
V Assiské bazilice je uchováván kousek pergamenu, na který František vlastní rukou, svým hrubým písmem napsal tyto litanie čisté chvály. Bylo to v září roku 1224, na hoře La Verna, kde trávil týdny samoty. Tu náhle do jeho života zasáhla mimořádná událost. V tajemném vidění viděl Ježíše Krista, Ukřižovaného a Oslaveného, a byl označen stigmaty jeho utrpení. Jeho nejmilejší druh, bratr Leo, právě procházel duchovní zkouškou. Přál si mít pro svou útěchu a uklidnění něco od Františka. František tehdy napsal Chvály, které se řinuly z jeho srdce. Bratr Leo pak nosil tento lístek u sebe jako nějaký talisman až do konce života.
Na Chválách je na první pohled nápadné, že v nich není jediná narážka na stigmatizaci, událost v nejvyšším stupni KRISTOVSKOU. Zacílení je Trojiční, a jak je u Františka obvyklé, ústřední postavou je Otec Svatý. Ani zde není žádná prosba nebo děkování, zkrátka žádný návrat k sobě, jen čistý pohled, žasnoucí nad žárem Toho, na kterém spočinul. Je to spontánní sled prostých a spěšných slov, které však vytryskly jako plod zkušenosti a dlouhého opakování a vychutnávání.
Svatost, tedy Boží jinakost a oddělenost, je prvním slovem: odráží se v ní majestát Pána a Boha, který je Jediný. Narážka na žalm 85 (verš 10): ty, který děláš zázraky, míří na všechny milosrdné a obdivuhodné Boží zásahy ve světě. František sem jistě zahrnuje i skrytý div, který na něm Bůh vykonal, když ho připodobnil ke svému ukřižovanému Synu.
Následující atributy: Silný, Velký, Nejvyšší, Všemocný Král, Král nebe i země, všechny zdůrazňují grandiózní stránky tajemství Boha – Boží sílu, vyvýšenost, jeho slavnou a univerzální vládu. Následuje něžné a uctivé pojmenování Otec Svatý. Toto oslovení z Ježíšovy Velekněžské modlitby (Jan 17,11) je Františkovi zvlášť milé, v jeho spisech ho najdeme na desátých místech. Říká nám, že tento mocný Bůh je také Otec Ježíše Krista a Otec náš.
Po vzývání Otce se František zadívá na jeho společenství se Synem a Duchem. Pan je, jak již bylo řečeno, Trojice a Jednota: projevována a respektovaná jinakost a odlišnost, která se však slévá v jednotě, nerozděluje ani neodlučuje. Pán je Bůh bohů (Ž 135,2): všechny ostatní hodnoty, i ty nejvyšší nebo člověkem zbožštěné, jsou mu podřízeny, neboť „on neskonale převyšuje všechny bohy“ (Ž 96,9). Vždyť jedině on je Dobro – to, co naplňuje, potěšuje, co lze získat; to, pro co byl člověk stvořen, a pokud to vlastní, je blažený. Je také samo Dobro, protože všechno v něm je Dobré. A to, co existuje jako dobro v jeho stvořeních, je jen stopa, odraz toho, který je Nejvyšší Dobro.
Možná v reakci proti abstraktním pojmům, ke kterým se musel uchýlit, František v další části opětovně vyjadřuje osobní a vřelý charakter Pána a Boha: je Živý a Pravý.
Ty jsi láska a milování.
Ty jsi moudrost.
Ty jsi pokora.
Ty jsi trpělivost.
Ty jsi krása.
Ty jsi důvěrná blízkost.
Ty jsi bezpečí.
Ty jsi odpočinutí.
Ty si radost.
Ty jsi naše naděje a veselost.
Ty jsi spravedlnost.
Ty jsi mírnost.
Ty si dostatek všeho bohatství.
Ty jsi krása.
Ty jsi důvěrná blízkost.
Tys ochránce.
Ty si náš strážce a obhájce.
Ty jsi síla.
Ty si občerstvení.
Ty jsi naše naděje.
Ty jsi naše víra.
Ty jsi naše láska.
Tys veškerá naše sladkost.
Ty si náš věčný život.“
Jsou to celé litanie tvořeny z Božích jmen. Čtyřiadvacet krát zaznívají dvě prosté slovo: „Ty jsi“. František odhlédne od sebe, už není sám v sobě, už vidí jen Druhého, hledí na „Ty“, jehož nevyčerpatelnou plnost života a bytí se snaží svým zajíkavým opakováním naznačit. Je ve dvacátých sedmi různých měnách, které dává Bohu, nějaká posloupnost, spojuje je nějaká logika? S pokorou a s úctou k této milostné básni sledujme nit asociace, zastavme se u každého výrazu a jeho místa v textu.
Ty jsi Láska (charis): takové je první jméno Boha, jediná Boží definice, pokud můžeme tak říci, kterou najdeme v Písmu (1 Jan 4,16). K biblickému charis František přidává dubletu, běžnější výraz Milování. První i druhé slovo vypovídá, že Bůh je extáze, vystoupení ze sebe, a to jak ve svém vnitřním společenství (Trojice), tak ve svém zanícení pro svět, který volá, aby se v člověku stal jeho partnerem.
Pojem moudrost má složitější smysl. Moudrost, životní zkušenost a zralost úsudku, vyšší náhled na vše, je také, jak naznačuje etymologie tohoto slova, líbeznost, chuť, kterou pro nás setkání s Bohem má.
Je František první, kdo nazval Boha pokorou? Slavný a vyvýšený Bůh se dává poznat jako skrytý, nenápadný, slabý; nevnucuje se, přichází diskrétně, potichu.
Bůh je i trpělivost (Ž 70,5): Ten, který pevně stoji, vytrvává a umožňuje nám pevně stát a vytrvat i v utrpení.
Krása a důvěrná blízkost následují hned po sobě. Z roztržitosti (P), nebo spíše pro zdůraznění opakuje František tuto dvojici o kousek dál znovu. Boží krása je úchvatná záře, která k Bohu přitahuje každý kontemplativní pohled. Tato krása nesráží k zemi, neboť je doprovázena důvěrnou blízkostí (nebo vlídností podle jiných překladů). Bůh se svým způsobem ochočuje, přivyká si na člověka a staví se na jeho úroveň.
Bezpečí, odpočinutí jsou příbuzné pojmy. Jedině Bůh je bezpečné útočiště, kam se za každého nebezpečí a ohrožení může člověk uchýlit a najít tu pokoj a spočinutí, uvolnění celé své bytosti.
Co tento stav přináší, vyjadřují následující atributy: radost, veselí, naději. Radost je projev prožívaného štěstí. Když se začne vyjadřovat zpěvem a slavením, stává se veselím nebo prozpěvováním. Ke slovu naděje, které zachycuje očekávání zaslíbeného a přicházejícího štěstí, František připojuje plurálového přivlastňovací zájmeno „naše“, které se pak bude opakovat. Jako by tím chtěl podtrhnout, že Bůh není jen pro něho: je pro mě, ale také pro všechny, pro nás.
Spravedlnost a mírnost (nebo umírněnost) evokují dvě z kardinálních ctností. K nim se o kousek dál připojuje síla. Bůh je spravedlnost, všechno posuzuje podle pravé hodnoty. Protože ví, co je člověk, neprojevuje mu na prvním místě svou přísnost, ale lásku a vůli spasit ho. Své dobrodiní rozděluje a zkoušky přizpůsobuje každému, jak je to vhodné, podle míry. Tuto míru překračuje jen jeho láska, ta je bez míry A konečně je Bůh nadbytek všeho bohatství. František, chudý a ospěvovatel chudoby, ví, že chudoba ve smyslu nedostatku zmizí a její místo zaujme bezmezná hojnost, která je v Bohu.
Znovu následuje dvojice krása a důvěrná blízkost Její opakování, i když nechtěné nebo úmyslné, ukazuje, jaký význam pro Františka tyto hodnoty měly. Pak přicházejí čtyři výrazy, jejichž společným rozměrem je představa chránící síly: ochránce, hlídač, obhájce, síla. Bůh jako silný muž chrání (mateřské gesto) a braní (postoj bojovníka). Podobá se také pastýři, který stráží své stádo. Člověk se mu může svěřit, protože udatnost a síla mu nikdy nechybí.
Stejně jako bezpečí a spočinutí plodí, jak jsme uvedli, radost, tak zde jistota, kterou poskytuje obránce, občerstvuje. Po tomto slově se nám vybaví osvěžující vánek, ale i radostné setkání mezi přáteli u společného stolu.
Všech pět posledních pojmů je provázených zájmenem „náš“. Modlitebník úmyslně říká jménem Společenství. Označuje Boha názvy tří teologálnych ctností: Ty jsi naše naděje, naše víra, naše láska. Naděje je zde na rozdíl od obvyklého pořadí uvedena první. Bůh je oním úžasným štěstím, které vše v člověku očekává a volá. Je naše víra, jeho světlo osvěcuje naše temnoty a umožňuje nám vidět pravdu, to, co je pod povrchem a za zdáním. Dále je zde po druhé řečeno, že Bůh je Láska, naše Láska. Ve své podstatě není Bůh nic než Láska. A jen tato Láska nám umožňuje, abychom i my milovali.
A protože je tomu tak, poslední invokace vše shrnuje, pojmy stále širšími: veškerá naše sladkost, náš věčný život. Slovo sladkost možná nejlépe vystihuje Františkův subjektivní prožitek Boha, o kterém vždy mluví jen s velkým ostychem.
„Velký a obdivuhodný Pán,
Všemohoucí Bůh,
Milosrdný Spasitel.“
Poslední verš opakuje některé z již použitých adjektiv (velký, všemohoucí) a připojuje k nim další: obdivuhodný, milosrdný. Všemohoucí a velký Bůh může v člověku, který ho poznává, vyvolávat jen obdiv. Závěrečný výraz je něžnější – vše končí a sbíhá v nekonečném milosrdenství toho, který nepřišel soudit, ale spasit: v milosrdném spasiteli (asi jediná narážka na Ježíše).
Muslimská zbožnost zná litanie 99 jmen Božích, které byly vzaty z koránu, aby si je věřící opakovali a vychutnávali. Františkovy Chvály Boží je nabízejí 43, pokud počítáme i opakování, pak 60. Všechny jsou výzvou, abychom vyšli z točení se kolem sebe a pohledem čistého srdce spočinuly na tom, který je:
„Všemohoucí Bůh,
milosrdný Spasitel. “