V druhem čtení z listu sv. Pavla Galatským jsme slyšeli jak sv. Pavel říká o „svobodě, ke které nás osvobodil Kristus“. A na závěr čtení říká: „Žijte duchovně, a nepropadnete žádostem těla. Tělo totiž touží proti duchu a duch zase proti tělu. Mezi nimi je vzájemný odpor, takže neděláte, co byste chtěli. Jestliže se však necháváte vést Duchem, nejste už pod Zákonem.“ Když chceme uvažovat o lidském těle, jako o nepříteli naší spásy, musíme si nejprve uvědomit několik skutečností.
Tělo je především dílem Stvořitele. „Lidská osoba, stvořená k Božímu obrazu, je zároveň bytostí tělesnou i duchovní. Celý člověk je tedy Bohem chtěný. Tělo člověka se podílí na důstojnosti „Božího obrazu“: je to lidské tělo, právě proto, že je oživováno duchovní duší a že celá lidská osoba je určena stát se v Kristově těle chrámem Ducha Svatého.“ Člověk i svým tělem má zjevit Boha – Lásku. Jako tělesná bytost v sobě zahrnuje prvky hmotného světa: v něm dosahují svého vrcholu a pozvedají hlas k svobodné oslavě Stvořitele. Člověk proto nesmí pohrdat tělesným životem, ale naopak, je povinen považovat své tělo za dobré a hodné úcty, protože bylo stvořeno Bohem a poslední den má být vzkříšeno.“ (GS 14) Jednota duše a těla je tak hluboká, že je třeba považovat duši za „formu těla“, to znamená, že díky duchovní duši je tělo, které je složeno z hmoty, lidským a živým tělem: duch a hmota nejsou v člověku dvě sloučené přirozenosti, ale jejich spojení tvoří jednu jedinou přirozenost. (zrov. ŘK 362-365) Toto bylo třeba nejprve říct o lidském těle.
Možná nám přijde na rozum, proč vlastně mluvíme o těle jako o nepříteli naší Spásy. Musíme si vyjasnit, že když sv. Pavel mluví o těle, nemá na mysli natolik lidské tělo z masa a kostí, jako spíše to, co označujeme termínem „živočišný člověk“, tedy bytost, která je uzavřená před Bohem a před jeho Spásou. V určitém smyslu jí právě tělo svou uzavřeností a žádostivostí symbolizuje.
Proč je tomu tak? Protože člověk se po prvotním hříchu změnil v oblasti ducha. Hřích = ďábel, si obsadil lidskou duši a to až natolik, že naše duše začala vnímat hřích, jako svou přirozenost. Kdyby v nás ďábel neměl svou pečeť, tak by jsme dokázali radikálně skoncovat s každým pokušením. My však cítíme, že pokušení, ačkoli přichází evidentně od zlého, nás dokáže rozrušit do hloubky našich bytostí. Hřích je v nás nejen jako špatný skutek, ale jako zlý duch, jako stále nabádání ke zlu. Proto sv. Pavel může říci: „Pak to vlastně nejsem já, kdo jedná špatně, ale hřích, který je ve mně.“
ŘK říká: „Křest uděluje tomu, kdo jej přijímá, milost očištění od všech hříchů, avšak pokřtěný musí pokračovat v boji proti žádostivosti těla a nezřízeným touhám. S Boží milostí dosáhne čistotu srdce: – skrze ctnost a dar čistoty, protože čistota umožňuje milovat celým a nerozděleným srdcem; – skrze čistý úmysl, který spočívá ve stálém zaměření na pravý cíl člověka; pokřtěn se snaží prostým okem ve všem hledat a konat vůli Boží. – Skrze čistý pohled, vnější i vnitřní: skrze ukázněné city a obrazotvornost, odmítáním jakéhokoliv zalíbení v nečistých myšlenkách, které vedou k tomu, že se člověk vzdaluje od cesty Božích přikázání.
ČEP překládá text z listu Gal takto: „Chci říci: Žijte z moci Božího Ducha, a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše přirozenost. Touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu, a Boží Duch proti nim. Jde tu o naprostý protiklad, takže děláte to, co dělat nechcete. Dáte-li se však vést Božím Duchem, nejste už pod zákonem.“
Z přečteného textu vidíme, že je rozdíl mezi tím, co chce Duch Boží a mezi tím, co chce lidská přirozenost narušena hříchem. Sv. Pavel zde dokonce říká, že tu jde o úplný protiklad a dá se říci, že tělesná přirozenost vyvíjí na duchovní určité násilí, takže člověk dělá to, co dělat nechce. Platí to zvláště tehdy, když se snažíme žít podlá Božího zákona. Křesťan dostává zvláštní možnost nežít podle těla, co mu z jedné strany umožňuje víra ve Vzkříšení – nebrat toto narušené tělo jako konečný cíl, získává svobodu umírat své narušené přirozenosti – a z druhé strany přijetí Božího Ducha. Božího Ducha přijímáme již ve křtu.
V podstatě se v naší bytosti nacházejí jakoby dva proudy, z nichž se můžeme napájet a reagovat. Je to starý a hříšný způsob zaměřený jen na sebe, který je nám blíž, protože se z něj napájí naše přirozenost po prvotním hříchu. Jsme na něj zvyklý, a proto spontánně reagujeme z něj. Ale pak je tu Boží způsob existence – Duch Boží. Láska, která vychází od Otce k Synu a od Syna k Otci. Duch Boží je Dobro. My máme v sobě možnost nereagovat z hříšného povrchu, ale z této hloubky. Ze začátku to stojí určitou námahu, ale postupně díky Kristovi činnosti v nás, jsou jakoby kořeny naší přirozenosti přesazeny do tohoto proudu Ducha Svatého, Boží milosti. Pokud se necháme vést Božím Duchem, tak Boží Zákon pro nás přestává být břemenem, protože se stane naší přirozeností.
Co tedy máme dělat se svým tělem v čase pozemské existence? O tom mluví apoštol na jiném místě: „Vždyť žijete-li podle své vůle, spějete k smrti; jestliže však mocí Ducha usmrcujete hříšné činy, budete žít… Trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy.“ (Řím 8,13;17) Utrpení od té doby, co ho podstoupil Kristus na kříži, má v sobě moc roztrhat hříšné vazby. Ďábel se chová jako falešný přítel, který se drží našeho těla tak dlouho, dokud se nám daří, dokud si díky nám může v něm tělesně užívat. Ale jakmile se objeví utrpení, utíká. Nebojme se utrpení. Nemusíme ho vyhledávat, ale ani před ním neutíkejme. Dobrovolně a vděčně přijaté utrpení nás přivádí k větší vnitřní svobodě. V podstatě ale hlavní sebezapření, které je třeba udělat, spočívá v tom: Uvolnit trůn svého srdce Kristu.
Umírání spolu s Kristem, to je náš každodenní úkol – umrtvovat špatné sklony. Jak nerozumně děláme, když je rozněcujeme, ať už koupí pochybného časopisu, nebo díváním se na špatné programy v televizi, na internete. Tímto způsobem se stáváme stále většími otroky zlého. Ale hledejme cestu ke svobodě. Zemřeme i reálné tomu, čemu jsme již právně ve svém křtu zemřeli. Dovolme Kristu, aby v nás umrtvoval naše špatné sklony. Toto umrtvování je především dílem Božím, ale děje se v nás, podlá míry našeho souhlasu s ním. Ovoce je však úžasně. Svoboda od hříchu, celistvost člověka, konec schizofrenie, posvěcení a Věčný Život.
Na závěr slova a příklad sv. Františka: „Jak je třeba zacházet s tělem, aby nereptalo. Jednou světec řekl: „O bratra tělo je třeba moudře se starat, aby nezpůsobovalo bouře špatných nálad. Třeba mu vzít každou příležitost k reptání, aby dokázalo bez omrzení bdít a setrvávat v dobré modlitbě. Jinak by mohl bratr tělo říci: „Umírám hlady, nejsem schopen snášet břemeno tvých duchovních zátěží.“ Když však i po dostatečné výživě stále naříká, věz, že potřebuje jako líné zvíře, ostruhy, nebo jako líný osel bič. Jen v této věci nebyly skutky našeho sv. otce v souladu s jeho slovy, neboť, i když bylo jeho tělo bez viny, podroboval si ho bičováním a půstem a bezdůvodně ho bil. Neboť oheň Ducha jeho tělo tak produchovnil, že když duše prahla po Bohu i svaté tělo pociťovalo žízeň“.