V dnešním evangeliu vidíme mnohé, kteří chtějí následovat Pána. Chtějí být jeho učedníky. To, co spojujeme s duchovním povoláním my, se ne vždy zcela shoduje s tím, jak Ježíš chápal povolání. V těchto dnech jsme svědky kněžských svěcení a primicí. Mladí muži končí své studia na teologické fakultě a završují je kněžským svěcením. Oni prošli formací ke kněžství, ale my všichni jsme pozváni následovat Ježíše jako jeho učedníci. Ježíš chce skrze nás působit a na to nás potřebuje formovat. Slovo „učedník“ řec. „mathetes“ se nachází v Novém zákoně přes 250 krát. V antickém pojetí se toto slovo vztahovalo na ty, kteří si vybrali svého učitele, kteří k němu přilnuly a kteří postupně a trpělivě přijímali jeho nauku. Když ji vlastnili mohli odejít, případně se staly nástupci svých učitelů. Ale jak je to s učedníkem Ježíše Krista, jak ho můžeme definovat?
Slovo učedník vyjadřuje osobu, která se stala následovníkem Ježíše Krista, především následovníkem jeho způsobu života. Být Ježíšovým učedníkem znamená, nechat se formovat a přetvářet Božím Slovem a když jsme vyformování, předávat tuto formaci druhým. Ale formace se týká především způsobu Života. Jak žít Lásku. Jak se stávat výrazněji obrazem Boha. Jedno ze základních nepochopení ohledně křesťanství spočívá v tom, že se na něj zvykneme dívat jako na teologii, která se dá nastudovat, intelektuálně zvládnout. Myslíme si, že stát se křesťanem, znamená naučit se teologii. To je ale omyl. Křesťany se stáváme natolik, nakolik se stáváme následovníky Ježíše, Vtěleného Božího Slova.
V dnešním evangeliu nám to zvláštním způsobem naznačuje Ježíšova výzva: „Ty jdi a zvěstuj Boží království!“ Pán Ježíš vyzývá „jdi a zvěstuj“, tedy nečekej až druzí přijdou k tobě. „Ty jdi!“ Když se podíváme na Ježíše a na jeho apoštoly, zjistíme, že oni jdou. K apoštolátu nepotřebují ani dům ani finanční zabezpečení. Často naříkáme, že nemůžeme pracovat, protože nemáme vhodné prostory na vyučování. Apoštolský způsob života, jak nám ho zanechal a představil Ježíš, nepotřebuje dokonce ani jen vlastní byt. Vždyť říká: „Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu položil.“ Jednoduše stačí jít a hlásat svým bytím, příkladem i slovem Boží Království. Pán Ježíš nenosil s sebou ani notes, kde by si značil s kým se má kdy setkat. Ale na své učení využívá všechny skutečnosti, které ho na jeho cestě s učedníky potkaly. Vše, co život přináší, se stalo vhodným předmětem pro jeho výklad. Ke zvěstování Božího Slova se nechává inspirovat životem a jeho projevy. Jeho věda je věda života, proto nepotřebuje prostředí odlišné od prostředí života. Nepotřebuje názorné pomůcky a diapozitivy, nepotřebuje ani peníze, ani techniku, ani dobrou organizaci, ale potřebuje nadšené lidi, kteří jsou ochotni kvůli němu opustit všechno a jít za ním.
Co to znamená „ohlašování Božího Království“ Proč třeba hlásat Boží království? Nejprve si musíme uvědomit, že je rozdíl mezi světem, v jakém žijeme a který je ve stavu vzpoury vůči Bohu a mezi tím, co nazýváme Boží Království. Mnoho skutečností, s nimiž se ve světě setkáváme, jsou Božím dopuštěním ale ne bezprostřední Boží vůlí. Svět, ve kterém žijeme, potřebuje slyšet, že není tím, co nazýváme Boží království. Má slyšet, že potřebuje Boží Spásu. Potřebuje slyšet, že život, kteří žije, není tím životem, s nímž by se Bůh ztotožňoval, jako se svým úmyslem. Svět musí slyšet, že potřebuje Spásu. Je nutné, abychom nejprve my sami v sobě zakusili vládu Božího Slova a její pozitivní účinky na náš život. A když jsme udělali pozitivní a radostnou zkušenost s odevzdaností Bohu, pak je třeba, abychom i druhým přinesli zvěst o tom, co se v našem osobním životě změnilo od okamžiku setkání a odevzdání se Ježíši.
Boží království, které jsme pozváni hlásat, se uskutečňuje v každém okamžiku naší odevzdaností, když dáváme přednost Bohu před svým vlastním narušeným egem. Boží království prakticky uskutečňujeme, když ve svatém přijímání přijímáme Ježíše jako svého Pána a zříkáme se hříšného způsobu života. Spása spočívá v odevzdanosti. Víra to je především odevzdanost, vydanost Bohu, který se nám sám dává.
Takovým způsobem chápal své povolání i sv. František z Assisi. Jeho vyučování bylo jednoduché a přece tak hluboké jako slova evangelia. Pán Ježíš kázal stručně a jednoduchými slovy a František odkazuje bratřím, aby stejným způsobem promlouvali k lidem, aby poučovali lidi, neboť ve světě panuje velká neznalost ohledně Božího království: „Ihned začal s horlivostí a radostně kázat všem pokání. Mluvil jednoduše ale ze srdce Bohu vroucně oddaného a tím uchvacoval posluchače. Jeho Slovo bylo plápolající oheň, který pronikal do hlubin srdce a ducha naplňoval obdivem. Byl úplně jiný než předtím. Zaměřen na nebeské věci. Zdálo se, že se o zem vůbec nezajímá. Při každém kázání, dříve než shromážděným předložil Boží Slovo, vyprošoval všem mír slovy: „Ať vám Pán daruje pokoj!“ Tento pokoj hlásal stále s velkou láskou a horlivostí, mužům i ženám, všem lidem, kterých na své cestě setkával. A tak mnozí, kteří dříve nenáviděli pokoj a spásu, objali z milosti Boží celým srdcem mír a staly se lidmi pokoje a byli horlivější o svou věčnou spásu.“