Římský katechizmus nás poučuje o tom, že už lidé v době Pána Ježíše, prožívali své nemoci před Boží tváří. Stěžovali si před ním na svoje neduhy. U něho, u Pána života a smrti, si vyprošovali uzdravení. Nemoc se pro ně stává cestou k obrácení a Božím odpuštěním se začíná uzdravení. Izrael nabývá zkušenost, že nemoc je tajemným způsobem svázána s hříchem a zlem, a že věrnost Bohu, podle Zákona, navrací život: „Jestliže opravdu budeš poslouchat Hospodina, svého Boha, dělat, co je v jeho očích správné, naslouchat jeho přikázáním a dbát na všechna jeho nařízení, nepostihnu tě žádnou nemocí, kterou jsem postihl Egypt. Neboť já jsem Hospodin, já tě uzdravuji.“ (Ex l5,26). Už prorok tuší, že utrpení může mít vykupitelský význam i za hříchy jiných. Posléze Izaiáš také zvěstuje, že Pán dovolí přijít takové době pro Sion, když odpustí každý hřích a uzdraví každou nemoc.
To, co nacházíme v dnešním evangeliu podle sv. Marka, kterého máme ve zvyku nazývat i evangelistou Boží síly, můžeme nazvat naplněním těchto proroctví. Vidíme úžasné projevy a formy Božího zjevení, skrze našeho Pána Ježíše Krista. On opravdu může o sobě říci: „Já jsem Vzkříšení a Život!“ Každý, kdo se přibližuje ke Kristu, cíti, že se zároveň přibližuje ke svému uzdravení, k plnosti života. Zástupy se na něho tlačili, jako na člověka, skrze kterého proudí život a uzdravení. Ježíš nikoho nemrzačí ani nepřikazuje nikomu, aby zůstal nemocný, ale naopak, každého vede k plnosti zdraví a života. Bůh nám zakazuje jen to, co nevede ke skutečnému životu. To, co může být sice příjemné, není to však dobré. Kdo kráčí za Kristem, jde k plnosti života.
Kniha Moudrosti nás poučuje: „Bůh neudělal smrt a nelibuje si, když hynou živí. Ale všechno stvořil, aby to bylo; stvořené věci na světě přinášejí prospěch, jed zhouby v nich není; ani smrt na zemi nevládne. Spravedlnost smrti nepodléhá. Vždyť Bůh stvořil člověka k nesmrtelnosti, udělal ho jak obraz vlastní přirozenosti, ale ďáblovou závistí přišla smrt na svět, zakusí ji ti, kdo jsou v jeho moci.“
Sv. Gregor Naziánský říká: „Jestliže naše přirozenost byla nemocná, bylo ji třeba uzdravit, byla padlá, bylo ji třeba pozdvihnout, byla mrtvá, bylo ji třeba vzkřísit. Ztratili jsme vlastnictví dobra, bylo třeba nám ho navrátit. Byli jsme zavřeni v temnotách, bylo třeba nás přenést na světlo, byli jsme zajatci, čekali jsme na zachránce, jako vězni jsme potřebovali pomoc, otroci – vysvoboditele. Neměly tyto důvody svoji závažnost? Zda si nezasloužili pohnout Boha k tomu, že sestoupil až do naší lidské přirozenosti, aby ji navštívil, když se lidstvo nacházelo v tak bídném a nešťastném stavu?!“
Freska z katakomb sv. Petra a sv. Marcelina z počátku IV. století, představuje setkání Ježíše se ženou, trpící krvácením. Tato žena, která trpěla už mnoho roků, se uzdravila, když se dotkla Ježíšova pláště „mocí, která vyšla z něho“. (Mk 5,30) Svátosti Církve prodlužují v čase činy, které Kristus vykonal v průběhu svého pozemského života. Svátosti jsou jakoby ty síly, které vychází z Kristova těla, Církve, aby nás léčili z ran hříchu a aby nám daly nový Kristův život. Tento obraz, symbolizuje tedy božskou a spasitelnou moc Božího Syna, který dává spásu celému člověku, duši i tělu, prostřednictvím svátostného života.
Církev učí, že pro věřící jsou svátosti Nového zákona „nutné pro spásu“. „Posvěcující milost“ je milostí Ducha Svatého, udělená Kristem a vlastní pro každou svátost. Duch uzdravuje a přetváří ty, kteří ji přijímají, tak je připodobňuje Božímu Synovi. Ovoce svátostného života je v tom, že Bůh, skrze Ducha je přijímá za své děti a jejich život, spojuje se životem Ježíše Krista. Pán Ježíš Kristus, lékař našich duší i našeho těla, on, který odpustil hříchy ochrnutému a vrátil mu tělesné zdraví, chtěl, aby jeho Církev mocí Ducha Svatého, pokračovala v jeho díle uzdravování a spásy i ve svých vlastních údech. To je cílem dvou uzdravujících svátostí: svátosti pokání a pomazání nemocných.
Zpovídat se z každodenních provinění (všedních hříchů) není povinné v úzkém slova smyslu, ale Církev to velmi doporučuje. Pravidelně se vyzpovídat z našich všedních hříchů, nám totiž pomáhá formovat si svědomí, bojovat proti zlým náklonnostem, nechat se uzdravit Kristem a postupovat v duchovním životě. Když skrze tuto svátost častěji přijímáme dar Otcova milosrdenství, jsme nabádáni být milosrdnými jako on.
„Kdo vyznává své hříchy, už koná s Bohem. Bůh tě viní za tvoje hříchy; jestli se obviňuješ i ty, připojuješ se k Bohu. Bůh a hříšník jsou jakoby dvě skutečnosti. Člověka stvořil Bůh, hříšník je dílem člověka. Znič to, co si udělal ty, aby Bůh zachránil to, co udělal on. Když si začneš ošklivit to, co jsi udělal, začnou se ukazovat tvé dobré stránky, neboť obžalováváš ty zlé. Začátkem dobrých skutků je přiznání si zlých skutků. Hledej pravdu a přijdeš ke světlu.“ (Sv. Augustin)