Dobře poslouchejte, co říká Boží Slovo: „Bůh (nestvořil) neudělal smrt a nelibuje si, když hynou živí. Ale všechno stvořil, aby to bylo; stvořené věci na světě přinášejí prospěch (tvory světa jsou pro život), jed zhouby v nich není; ani smrt na zemi nevládne. Spravedlnost smrti nepodléhá. Vždyť Bůh stvořil člověka k nesmrtelnosti, udělal ho jak obraz vlastní přirozenosti (Neboť Bůh stvořil člověka pro neporušitelnost, utvořil jej jako obraz své podstaty.), ale ďáblovou závistí přišla smrt na svět, zakusí ji ti, kdo jsou v jeho moci.“ Jak úžasně zní toto poselství života zvlášť v prostředí nemocnice.
Smrt, která je vyjádřením všeho zla na světě, není dílem Božím. Ona totiž vůbec není stvořením. Je důsledkem opačné cesty jako je cesta k Životu, kterým je Bůh. Bůh nás sjednocuje a spojuje, upevňuje a oživuje. Hřích nás ničí. Ničí nás to, když se od Boha vědomě a dobrovolně vzdalujeme. Tehdy ztrácíme jakoby vnitřní magnet a naše bytost se začne rozkládat. Smrt není Božím Stvořením. Filozofie říká, že jen Dobro je podstatné bytí. Zlo definujeme, jako nedostatek dobra. Totéž platí o smrti. Smrt je odvrat od života, nicota, ke které spěje každý, kdo odmítá život. Bůh je Život.
Člověk, při svém stvoření dostal Boží zákon jako návod na věčný život, ale tím, že odmítl a stále odmítá cestu poslušnosti Bohu, likviduje sám sebe.
Bůh nepotřebuje lidské utrpení. Pokud by ho potřeboval, tak by celá lékařská věda byla rouháním proti jeho vůli. Nejpůvodnější smysl lidského utrpení spočívá v tom, aby nám signalizovalo, že jsme sešli z cesty zdraví a života. Původní smysl utrpení je výzva k návratu na cestu života. Utrpení potřebuje člověk, aby se znovu vrátil na cestu života. Existuje tedy utrpení, které je vratné, které má smysl právě v tom, že až bolestně nutí člověka k návratu na cestu života. Ale existuje i utrpení nevratné, které signalizuje už jen rozpad. A toto utrpení je o to horší a větší, že už samo od sebe nedává smysl. Jedině spojení s Kristovým utrpením a vstup do Jeho smrti, dává i tomuto všemu smysl. Ale smyslem je Vzkříšení.
Bůh je Život a stojí na straně života. Ježíš se představuje nejen jako Život ale i jako Vzkříšení. Život není cosi, ale Kdosi. Žádnému normálnímu člověku by to ani nemohlo napadnout, ani by na to nemohl přijít, aby se představil: „Já jsem Vzkříšení a Život!“ Už chrámoví sluhové, kterých Velekněží poslali zatknout Ježíše v chrámu, přišli bez něj a říkali: „Nikdy takto člověk nemluvil!“ Ježíš je opravdu Vzkříšení a Život.
I proto ustanovil svátost Eucharistie, svátost svého Těla a Krve, aby zmařil naši smrt. Nabízí nám své Životodárné Tělo a Krev, které prozařuje Boží Duch. Počíná si při tom, jak matka, která nosí dítě pod srdcem a živí ho svým tělem a krví.
Příběhy, které jsme dnes slyšeli, ukazují, co způsobuje kontakt s Ježíšovým Tělem. Tento kontakt léčí a uzdravuje, tento kontakt dokonce křísí mrtvé. Taková velká je moc Kristova Těla. Proč to necítíme? Otcové pouště byli toho názoru, že jedno svaté přijímání má moc udělat člověka svatým. Byli svatí, např. sv. Norbert, který eucharistií uzdravovali.
Zamysleme se nad tím, proč se tento zázrak, který se každý den koná na našich oltářích, míjí svého účinku?
Často se naše přijímání podobá jakémusi anonymnímu tlaku zástupu na Krista. Sv. Písmo říká: „Velký zástup šel za ním a tlačili se na něj.“ Tento zástup obdivoval Krista, ale nevěřil v Jeho božství. Přijímali a obdivovali jeho činy i jeho slova, ale jeho samého nepřijímal jako Boha.
Zcela jiným způsobem přistoupila k Ježíši žena, která 12 let trpěla krvácením a mnoho vytrpěla od mnoha lékařů a nic jí to nepomáhalo. „Když slyšela o Ježíšovi, šla v zástupu lidí a zezadu se dotkla jeho šatu. Řekla si totiž: „Jestli se dotknu třeba jen jeho šatů, budu uzdravena.“ A hned jí přestalo krvácení a pocítila na těle, že je ze svého neduhu vyléčena.“
Písmo vysloveně říká, že přišla zezadu. Zezadu přišla proto, že žádný rabín by se jí vědomě a dobrovolně nedotkl, aby se neznečistil. Podle Mojžíšova zákona, byla nečistá a jako nečistá šířila svou nečistotu na každého koho se dotkla. Proto přichází zezadu jako člověk, který si uvědomuje, že si nemůže dělat nárok na Ježíšovu pomoc.
Velmi toužila po jeho dotyku, ale bála se odmítnutí. Tak se rozhodla, že si Ježíšův dotek jaksi ukradne. Ale dotýká se Ježíše s ohromnou vírou. A přestože jakoby Ježíš nevěděl nic o tom, kdo se ho a proč dotýká, jeho tělo je plné Božské moci, která se dostává k činu skrze její víru. Ona přistoupila ke Kristu s vírou a to je velmi důležité.
Musíme vzývat Ducha Svatého, dříve než přijmeme svátost, aby posílil naši víru, aby osvítil oči naší mysle a byli jsme schopni vidět Krista v oplatce chleba a abychom skrze Kristovo člověčenství nahlíželi na jeho skryté Božství. V každé eucharistii se dotýkáme Boha. Bůh působí na základě naší víry. Bůh vyžaduje víru, která si je jistá.
„Ježíš ihned v sobě poznal, že z něho vyšla (zázračná) moc. Obrátil se proto v zástupu a zeptal se: „Kdo se to dotkl mých šatů?“ Víme, že učedníci se tomu divili, protože se na Ježíše tlačil zástup a přece z toho můžeme usuzovat, že dotek víry je něco jiné než anonymní tlak zástupu.
„Tu přišla ta žena, celá ustrašená a rozechvěná – věděla dobře, co se s ní stalo – padla před ním na zem a pověděla mu celou pravdu.“ To je správný postoj, s bázní a chvěním přijít, padnout k Ježíši k nohám a říct mu celou pravdu. Vyznat se ze svých hříchů. Pak i nám Ježíš řekne: „Dcero, tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji a buď zdráva, (zbavena) svého neduhu!”
Ježíš je naším zdravím. Ježíš je Životem. Každý, kdo k němu přistupuje s vírou, dotýká se tohoto tajemného zdroje života. V něm je život.
Toto velké eucharistické tajemství je zároveň znamením víry. Právě v přijímání tohoto velkého znamení se dělíme na věřící a nevěřící. Ti, kteří vidí v Kristu, pouze člověka, odcházejí pohoršeni: „Jak nám tenhle člověk může dát jíst své tělo.“ Ale ti, kteří věří v Kristovo božství spolu se sv. Petrem vyznávají: „Pane, ke komu bychom šli, ty máš slova života věčného a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi Kristus, Syn Boha živého.“
Stejný přístup platí i ve vztahu k eucharistii: „My jsme uvěřili a poznali“. Víra je otevřenost a otevřenost umožňuje přijímání. Nejprve jsme uvěřili a pak jsme poznali. Takto přistupujeme ke každému léku. Nejprve musíme uvěřit a pak můžeme v sobě rozpoznat účinky. Kdybychom nevěřili v moc tabletky, nikdy ji nevezmeme do úst. Ježíš je lékem ve kterém se uzdravují naše bytosti. Ježíš je úžasnějším lékem, jako všechny pilulky, které užíváme, ale musíme se ho dotknout s vírou.