13. neděle v mezidobí „A“ – (Mt 10,37-42)

Slyšeli jsme jako Pán Ježíš řekl: „Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mě hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mě hoden.“ Určitě mi dáte za pravdu, že láska k otci, k matce a k dětem je nám tak přirozená, že se ji ani nemusíme učit. Alespoň u psychicky zdravých lidí je tomu tak. Dokonce je tak přirozená, že ji objevujeme i v říši zvířat. Jak dramatický prožívají zvířata své mateřství. U zvířat je to ale pudová záležitost. U lidí to může být také jen živočišná láska, pokud se jedná o lásku k člověku jen kvůli němu samému. Když se člověk stává absolutním cílem této lásky, když člověka nemilujeme kvůli Bohu, ale jsme si z něho udělali modlu. Křesťan, má být i v této oblasti jiný. Nemá být formován pouze přírodou. Nakonec vždyť člověk není určen sám pro sebe a ani pro jiného člověka, ale je určen pro Boha. Mnozí lidé dali za pravdu sv. Augustinovi, který řekl: „Nespokojené je lidské srdce, dokud nespočine v tobě, Bože!“ Čistě přirozené vazby nedokáží člověka dokonale uspokojit.

To, co vyžaduje Ježíš, je Božské. Bůh nechce, abychom se milovali opičí láskou, proto že jsme jedné krve. Správná láska má mít správnou hierarchii a na prvním místě mě být Láska k Bohu – Absolutnu. Láska má vždy následovat vyšší hodnotu, větší dobro, ne v smysle tělesné příjemnosti ale v morálním smyslu. Jedině tehdy můžeme mluvit o normální a zdravé lásce. Boha máme ve vlastním zájmu milovat nade vše, neboť v tom je Spása člověka. Smyslem lásky je proměnění člověka. Člověk se stává tím, co miluje. Pokud milujeme Boha nade vše, dosáhneme zbožštění.

Největší hodnotou stvořeného Vesmíru je Ježíš. Proto mu máme dát přednost před vším. Ježíš, který vyslovil tyto požadavky, je Božím Zjevením, Božím Slovem, On je Pravdou. Kdo miluje Krista, miluje Pravdu i Život. Těžko bychom dokázali milovat Boha, kdyby se nezjevil. Bůh se však zjevil a ukázal se skrze člověka, kterého stvořil, aby byl jeho obrazem. Zjevil se v Ukřižovaném Ježíši – Bohočlověku. Je zajímavé, že Boha můžeme chápat a milovat skrze člověka. Není správné milovat člověka jen pro jeho tělesnou přirozenost, ale je důstojně a správně milovat ho kvůli a pro Boha, který se skrze něj zjevuje.

„A kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden.“ Každý má svůj kříž. Každý ví, co ho nejvíce v životě zraňuje, ale zároveň na tom nejvíce umírá sobě samému. Kříž se stává nástrojem Boží výchovy. Na kříži umíráme vlastnímu sobectví.

„Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho.“ Všechny reklamy světa slouží k tomu a učí, jak si co nejvíce užít, jak co nejméně trpět. Liberální společnost se nás snaží plánovitě učit, jak co nejvíce vytěžit ze života i z těla rozkoš. Spása člověka však není v sycení ega. Spása je ve ztrátě života podle vzoru Ukřižovaného Pána. Ztratil život pro nás všechny a tak nám nejúžasnějším způsobem zjevil Boha. První lidé zhřešili tím, že si svůj život vzali do vlastních rukou, že začali žít podle sebe a pro sebe a tak ztratili Boha, který je Láska. Apoštol Pavel nazývá tento pomýlený životní trend „soustředěním na sebe“. Nemáme žít pro sebe, ale pro Pána, v tom tkví naše svoboda a velikost. Stáváme se tím, co milujeme. Jestliže milujeme jen sami sebe, nikdy sebe samých nepřekročíme. Pokud miluji jen člověka, nikdy nebudu božský, ale pokud miluji Boha nadevše a lidí kvůli němu, postupně začínám mít účast na jeho bytí.

Kolik lidí je ochotno udělat možné i nemožné kompromisy se zlem, jen aby si zachránili svůj život, své pohodlí. Právě tato nesprávná láska způsobuje, že svět nemůže pokročit na cestě k dokonalosti. Tímto způsobem se šíří Islám, terorem a zastrašováním. Lidé se domnívají, že naleznou pokoj a prosperitu, když se tomuto falešnému učení podrobí. První křesťané evangelizovali, hlásali evangelium i za cenu svých životů a jen tímto způsobem se Římská říše stala křesťanskou. Dnešní „křesťané“ jsou ochotni udělat všechno kvůli svému životu. Jsou ochotni zmařit svou duši, jen aby si zachránili fyzický život. Spása světa však přichází skrze lidi, kteří jsou ochotni zemřít za Dobro, Spravedlnost a Právo.

Možná po tom, co jsme si řekli, chápeme, že přirozená láska a ani přirozený život nejsou tou největší hodnotou. Člověk jen tehdy miluje správně, pokud miluje na prvním místě Boha, který se zjevuje v člověku, v osobě Ježíše Krista. Pokud je Bůh na prvním místě v mém srdci, mohu milovat správným způsobem i všechno ostatní. Pokud je však na prvním místě v mé lásce něco, co je méně než Bůh, tak se již do mého srdce láska k Bohu nevejde.

A přesto, co jsem mluvil o lidské lásce, platí to, co slyšíme dále: „Kdo vás přijímá, mne přijímá, a kdo mne přijímá, přijímá toho, který mě poslal. Kdo přijme proroka, že je to prorok, dostane odměnu jako prorok; kdo se ujme spravedlivého, že je to spravedlivý, dostane odměnu jako spravedlivý; kdo podá třeba jen číši studené vody jednomu z těchto nepatrných, protože je to můj učedník, amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu.“ Důstojnost Kristových učedníků je tak velká, že kdo přijme učedníka pro Boží Slovo, které hlásá, přijme samotného Ježíše. A kdo přijme Ježíše příjme Otce. Velikost člověka je v tom, že je Božím obrazem, že slovem i skutkem zjevuje Boha. Takový člověk má být přijat jako sám Kristus, dokonce jako Nebeský Otec.

Zamysleme se nad sebou, jak je to s naší láskou. Milujeme Boha nade vše a přede vším, nebo jen kdesi na okraji zájmů svého srdce, za všemi známými, přáteli a příbuznými? Milujeme ho skutečně z celého srdce, z celé duše, z celé mysli a ze všech sil? Jsme ochotni odumřít svému sobectví a dát přednost Jemu a Jeho vůli před sebou, nebo žijeme sami pro sebe, plní sebe a realizování svých životních plánů? Bože nauč nás milovat tě tak, jak si to právem zasluhuješ. Vyprošujme si dnes na přímluvu svatých mučedníků, abychom dokázali milovat Boha správnou láskou na prvním místě ve svém srdci.