Bůh viděl pokušení, které na Abrahama přicházelo 25 let po jeho prvním povolání, když přešel od modlářské způsobu života k uctívání pravého Boha. Abraham měl znovu sklon vrátit se tam, kde byl na začátku a hledat štěstí mimo Boha, tentokrát ve svém synovi. Všichni dobře známe historii Izákova příchodu na svět. Byl to toužebně očekávaný syn, se kterým se spojovaly boží zaslíbení, dítě počaté navzdory všem lidským předpokladům. Takové dítě bývá obklopené mimořádnou péčí a pozorností a někdy mu to může být i na škodu. Hrozí tu jedno velké nebezpečí, že si z něj udělají modlu. Abrahamova láska k Izákovi byla znásobena i tím, že Abraham byl již stařec. Bylo zde reálné pokušení, že Abraham začne milovat dar více než samotného Dárce. Proto ho Bůh podruhé povolává slovy: „Vezmi svého syna, svého jediného syna, kterého miluješ, Izáka a jdi do země Moria a obětuj ho tam …” (Gn 22,2)
Bůh zkoušel Abraháma: „Abrahame!“ On odpověděl: „Tady jsem!“ Když nás Bůh zve k dialogu, nemáme se před ním skrývat, jako to udělali prarodiče v ráji, ale máme odpovědět jako Abrahám: „Tady jsem! Jsem tu pro tebe. Žiji pro tebe!“ Bůh řekl: „Vezmi svého syna, svého jediného syna, kterého miluješ, Izáka a jdi do země Moria a obětuj ho tam jako celopal na jedné z hor, kterou ti označím“. Bůh přikazuje vzít syna, jediného a milovaného a obětovat ho. Výraz „jediný“, hebrejský „jachid“, zde vyjadřuje spíše kvalitu než kvantitu. Odpovídá mu naše jedinečný, výjimečný. Vždyť Abraham v té době měl už dva syny, Ismaela a Izáka. Má být tedy obětován milovaný syn, očekávaný dlouhé roky, syn zaslíbení a naděje. Nebude reptat v této chvíli Abraham proti Bohu? Neztratí tím Abraham vše, co dosud vybojoval a obdržel?
Bůh znovu říká: „Jdi!“ (Odejdi) Tento příkaz nám připomíná scénu při jeho prvním povolání v Cháranu (Gn 12,1). Pouze na těchto dvou místech je užit hebrejský termín „lek leká“, což značí úplnou soustředěnost na danou úlohu a nezájem o vše ostatní. Má jít do země Moria. Tradice ji ztotožňuje s horou Sion, kde bude později postaven Jeruzalémský chrám a kde se Bohu budou přinášet zápalné oběti.
Židé znali různé formy obětí. Ne vždy musela být obětována věc zničena. Existovala například oběť pozdvihování. Člověk pozvedl obětovanou věc, uznal boží právo na danou věc, ale v podstatě ji mohl dále užívat. V případě Izáka se však žádá zápalná oběť, tedy úplně zničení obětovaného předmětu a přece nevidíme, že by se Abraham postavil vůči Bohu. Pro něj je Bůh skutečným Bohem, kterého miluje nadevše a vší silou. Milovat Boha může znamenat i přinášet oběti. Dítě je božím darem, ale nesmí se stát překážkou, modlou, pro kterou jsme ochotni obětovat i Boha. Pokud dítě vidí v postojích svých rodičů, že Bůh je pro ně skutečným Bohem, i ono si buduje správný vztah k Bohu jako Bohu. Začíná chápat, že Bůh nesmí být nikdy obětován kvůli naším zájmům, ale naše zájmy mohou a mají být obětováno kvůli Bohu. Abrahamova oběť byla obětí skutečné lásky k synovi ale i skutečné lásky k Bohu.
Kdesi jsem četl, že když Abraham na boží pokyn opustil zem svých předků (území dnešního Iráku), jejich náboženství a zvyky, obětoval Bohu minulost. Ale v obětování syna šlo o cosi ještě významnější – obětovat Bohu svou budoucnost, své představy o ní a její záruky. Jméno Izák znamená radost a smích. Tedy obětovat Bohu to, z čeho se nejvíce raduji a těším. Bůh dal Abrahamovi syna a teď ho chce zpět. Má člověk právo se ptát: Proč tak děláš? Boží příkazy jsou často nepochopitelné. Možná se nám, kteří jsme již ovlivněni křesťanským humanismem, tento Boží požadavek zdá krutý, avšak v době Abrahama byly tyto oběti běžné. Běžně se obětovali děti Molochovi a dalším pohanským božstvům. Oběti modlám se podobaly spíše potratům. Byla v nich snaha zbavit se nepohodlného dítěte. Protestem proti tomuto pohanství je i tento příběh. Bůh žádá celého člověka, a přece si nepřeje krvavou oběť synů a dcer. Vždyť člověk sám sebe nemůže spasit ani tou nejvzácnější obětí.
Abraham se nezdráhá a nediskutuje. Je zde Boží rozkaz, který žádá bezodkladné rozhodnutí. Hned za rána se připravuje na cestu. Bere s sebou dva služebníky, svého syna a dřevo. Abraham chce být sám. Rozhodující zápasy musí člověk vybojovat sám. Služebníkům říká: „Vrátíme se k vám“, jakoby si byl jistý, že se vrátí oba. Jde obětovat syna, a přece se nevzdává daného příslibu o potomstvu skrze Izáka. Neví, co a jak se stane, ale věří, že Bůh – ráz dané slovo – neruší ani tímto rozkazem. Víra se pozná právě ve chvíli, kdy všechny pozemské opory selhávají. Víra je poslušnost. Je hotová vzdát se i toho nejdražšího. Ví, že jeho syn má být obětován, při tom však věří, že Bůh může křísit i mrtvé (Žid 11,17-19). Ví, že oběť není konec, že při ní nejde jen o smrt. Když člověk poslechne Boha na slovo, dočká se zázraků.
Podle židovské tradice Izák už v té době nebyl malým bezbranným dítětem, jak to zvykneme zobrazovat my, ale měl nejméně 37 let, tedy již završil svůj fyzický vývoj. Tomu by napovídala i skutečnost, že Izák si sám nese dřevo, které bylo potřebné pro zápalnou oběť. Když přijdou na určené místo, Abraham všechno sám připraví k oběti. Staví oltář, rovná dřevo. Židovská tradice znovu říká, že Izák prosil otce, aby ho svázal (slovo Akedá), jakoby říkal: „Svaž mě, abych se nemohl vzepřít, aby byla moje oběť přijata.“ I z toho vyplývá, že byl dost silný na to, aby se ubránil otci. Poprvé se zde mluví o poslušnosti až na smrt. Izák byl poslušný až na smrt. V Omarova mešita, která stojí na místě Jeruzalémského chrámu, je ještě dnes skalní balvan, na kterém od nepaměti bylo obětiště a na něm vidět zachovány jamky na krev.
Bůh zasahuje v pravý čas. Jeho posel volá z nebe: „Abrahame, Abrahame!“ V zkouškách a pokušeních se pozná, jaká je naše víra. Abraham obstál. Bůh mu byl vzácnější nad syna a nad všechno stvoření i nad zajištěnou budoucnost. Anděl mu zabránil obětovat syna a ukázal mu berana rohy zachyceného v křoví. Abraham poznává, že Živý a Pravý Bůh je úplně jiný, než kruté božstva pohanů, nežádá lidskou oběť. Beránek je obětován místo člověka. Svým činem jakoby Abraham provokoval Boha do ještě úžasnějšího projevu lásky k lidem. Boží odpověď na ochotu člověka obětovat Bohu svého syna je: „On vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás všechny, jakože by nám s ním nebyl daroval i všechno ostatní.“ „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby nezahynul nikdo, kdo v něho věří, ale měl život věčný. Neboť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen.“ Všechny SZ oběti vrcholí v oběti Kristově. Nevinný Boží Syn umírá za hříšníky a za svět.
Jeden z církevních otců starověku nad tím uvažuje: „Bylo totiž vidět nové tajemství: syn byl veden otcem na vrch na porážku, svázal ho a položil na dřevo k celopalné oběti, připravíc v spěchu vše potřebné pro jeho obětování. Izák však mlčí, svázaný jako beran, neotevříc ústa, ani nevydajíc hlas. Meče se nebál, ani ohně se nehrozil, ani z utrpení se nermoutil, vytrvale nesl předobraz Páně … “