V dnešním evangeliu slyšíme výzvu: „Nedávejte psům, co je svaté. Neházejte perly před svině, nebo je nohama zašlapou, otočí se a roztrhají vás.“ Z řečeného vyplývá, že ne všechno, co jako křesťané vlastníme, můžeme a máme nabídnout všem lidem. Jsou určité skutečnosti tak svaté, že člověk musí k nim vnitřně dorůst, aby je mohl přijmout. To se týká pokladů učení víry i svátostí. Ne každý člověk je zralý pro nauku víry. Sv. Pavel v 1 Kor 2,14 píše: „Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem.“ Víme, že první křesťané Tajemství eucharistie ochraňovaly natolik, že často ani katechumeni, kteří se chystali na křest, o tomto tajemství nevěděli.
Tato ochrana se týká svátostí ale i samotného Božího Slova. Podle přesvědčení ortodoxních židů, Bůh se vtělil do Tory, do Písma Svatého a tak se nám odevzdal. Ani Písmo Svaté není kniha jako jakákoliv jiná. Je posvátná nejen ve smyslu hodnoty, kterou jí připisujeme my, ale je posvátná přítomností Boží. Víme, že i samotné Boží Slovo bylo pronásledováno zvrácenými lidmi v době fašismu v Německu a něco podobně se dělo s posvátnými knihami v době komunismu u nás i v Rusku. Musíme zkoumat lidí, zda jsou lidmi dobré vůle. Tím se ohlašuje Spása.
„Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi; v tom je celý Zákon i Proroci.“ Máme dělat druhým jen to, co bychom sami chtěli, aby druzí dělali nám. Určitě bychom nechtěli, aby nám dělal někdo zlo, proto nemáme dělat zlo. Je dobře vždy se ptát: „Co bychom si ja sám želal na míste bližního?“ a toto mu udelat.
„Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá!“ Cesta do nebe je úzká a brána těsná. Pokud máme v životě pocit, že jdeme po široké a pohodlné cestě, není to cesta do nebe. Pokud naopak prožíváme bolesti a tísně, jdeme cestou ke spáse. Vcházejme těsnou bránou.