5. Velikonoční středa – (Jan 15,1–8)
Dnešní evangelium nám ukazuje, až jaký vztah má být mezi námi a Pánem Ježíšem. On je réva a my jsme ratolesti. My můžeme přinášet úrodu jen když jsme spojeni s ním. Otec Nebeský je jako vinař, který čistí svou vinici a každou ratolest obřezává, a čeká úrodu. Pokud nepřináší úrodu, odřezává ji a spaluje. Pokud přináší, tak ji čistí, aby přinášela ještě hojnější.
Příslušnost k církvi, příslušnost k tajemnému tělu Kristovu, nebo existence na révě ještě nic neznamená v Božích očích. On čeká na naše skutky, hledá úrodu.
V dnešní katechezi si odpovíme na otázku:
5. Jak se lze stát naplněným Duchem Svatým?
Naplnění Duchem Svatým se stáváme stejným způsobem a současně s tím a natolik, nakolik se stáváme křesťany.
Můžeme však položit otázku jinak, jak se můžeme stát křesťany, nebo jak se můžu stát křesťanem?
V podstatě existují dva přístupy a dvě odpovědi na tuto otázku. Naši lidé by asi odpověděli takto: „Byl jsem pokřtěn, chodím do kostela, tedy jsem křesťanem!” Naši odloučení bratři z protestantských církví by dali asi takovou odpověď: „Jsem křesťanem skrze víru”. Při tom se opírají o výpověď sv. Pavla v lité Ef 2,8-9: „Milostí víry jste spaseni. Ne sami ze sebe; je to dar Boží. A ne ze skutků, aby se nikdo nemohl chlubit.”
Právě to dnešní evangelium nám ukazuje, že i když se člověk vírou stane Kristovým učedníkem, ale očekává se od něho, že začne přinášet ovoce, jinak mu to nepomůže.
Ani jedna z uvedených odpovědí není úplná. Písmo Svaté tvrdí: „Kdo uvěří a dá se pokřtít bude spasen”. V rozhovoru Ježíše s Nikodémem se mluví o vodě a Duchu Svatém. Tedy výpověď evangelia by se dala shrnout: Duch – víra a svatý křest – voda. Plná odpověď tedy zní: skrze víru a křest, přijetím Ducha Svatého.
V jakém vztahu jsou k sobě navzájem víra a křest? Odpověď zní: Křest bez víry nepostačuje, naproti tomu víra bez křtu může stačit, neboť je velmi mnoho lidí, kteří nepřijali křest a uvěřili v Krista a dostali Ducha Svatého, nový život a Spásu. A je také velmi mnoho lidí, kteří byli pokřtěni jako děti, ale žili v nevěřícím prostředí, měli nevěřící rodiče a nikdy nedospěli k osobní víře. Proto jejich křest je nedoplněný. Takový křest ke spáse nestačí.
Neboť víra a křest to jsou dvě skutečnosti, které se vzájemně doplňují. Normální cesta, pokud jde o člověka dospělého, je taková: víra musí předcházet křest. Nesvobodo nikoho pokřtít bez víry, nuceně, bez jeho vědomí, neboť tehdy je křest neplatný.
Zbožná ošetřovatelka čekala až její pacient, který byl žid, upadl do bezvědomí a poté ho pokřtila. Takový křest není vůbec svátostí a nemůže mu ke Spáse pomoci.
Proto církev nejprve hlásá Evangelium. Evangelium má přivést k přijetí Krista s vírou. Tehdy už člověk dostává Ducha Svatého, neboť bez něho nemůže přijmout Krista, nemůže uvěřit. Po přijetí Krista ve víře člověk už má život věčný.
Nepokřtění katechumeni, kteří po ohlašování evangelia uvěřili, byli vždy považováni za členy církve.
Často je u nás taková situace: Rodiče nepraktikující, nežijící v církevním manželství a starenka přináší dítě s prosbou o křest. Mladý s tím souhlasí ale jen proto, aby měli klid v rodině. Čí je však možné pokřtít dítě v takových podmínkách?
Podle učení církve nesvobodno, neboť zde chybí záruka, že to dítě bude vyrůstat v ovzduší víry, že když dospěje k rozumu, bude se setkávat se svědectvím a s ohlašováním evangelia a že najde cestu od křtu k osobní víře, k osobnímu vztahu ke Kristu.
Neboť fakt, že v církvi se začal praktikovat křest dětí, vůbec neznamená, že církev neuznává svazek víry a křtu. Z praktických důvodů, aby i děti mohly, čím dříve požívat Kristovy milosti a můžeme říci i ve smyslu Ježíšovy prosby: „Nechte maličkých přijít ke mně!” – bylo obráceno pořadí; nejprve křest a potom katecheze. Děti dostávaly křest ve víře rodičů.
V době pronásledování se dokonce vyvinula instituce kmotrů. Oni všichni se zavazovali, že přivedou dítě k víře, jakmile bude schopno chápat a přijmout Krista osobní vírou. Víra je základ a křest je jejím důsledkem.
V církevní tradici uznáváme ještě tak zvaný křest touhy a křest krve. O křtu touhy mluvíme tehdy, když někdo neví nebo nezná svátostný křest, nebo žije v takovém prostředí, kde se křest nepraktikuje, ale věří v Krista a přijímá Krista, přijímá Ducha Svatého s vírou. Kdyby znal křest, určitě by ho přijal, neboť chce splnit vše, co Kristus žádá. V tomto smyslu má křest touhy. To postačí. Účinky jsou tytéž jako při reálném křtu. Takto přichází ke spáse možná většina lidí.