12. pátek – (Mt 8,1-4)

Dnešní evangelium nám ukazuje vzor správné modlitby. Malomocný přichází k Ježíši ve správném postoji a proto dosáhne vyslyšení. Evangelista Matouš píše: „Tu přišel jeden malomocný, klekl před ním a řekl: „Pane, chceš-li, můžeš mě očistit.“ Malomocný přichází za Ježíšem jako za Pánem, který má moc nad životem i smrtí. Malomocenství se ve starověku počítalo k smrtelným a nevyléčitelným chorobám. Jedině Bůh mohl v takovém případě pomoci. Malomocný přichází za Ježíšem s vírou, že to může udělat a zároveň s důvěrou, že to udělá. Jsou to dva stupně téže víry. První bychom mohli označit jako víru v Boží moc a druhý jako víru v Boží dobrotu.

Zastavme se nejprve při tom prvním stupni. Malomocný je přesvědčen, že Ježíš to může udělat. Často nám při našich modlitbách chybí tato víra. Celá naše intelektuální formace spočívala v tom, abychom uznali určité věci za možné a určité za nemožné. Vše, co přesahuje síly a schopnosti člověka, bylo prohlášeno za nemožné. S Bohem a s jeho mocí se v naší školní formaci nepočítalo. Ve škole nás nikdo nepoučil, že svět existuje v Bohu, že čas i prostor i všechny přirozené i nadpřirozené zákony mají svůj původ v Bohu, který ale sám není těmito zákony vázán. Bůh stojí nad. On sám pro sebe je Nejvyšším zákonem – Lásky. Mnozí křesťané mají v sobě falešný obraz boha, který existuje podobně jako my v čase a prostoru a podléhá zákonům, ale toto není Bůh, jakého nám zjevuje Boží Slovo. Nakonec i kvantová fyzika počítá s duchovním pozadím a základem pro celý stvořený svět. Bůh je všude činný a neomezený ve svém jednání. I Pán Ježíš říká: „Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji.“ „Syn nemůže sám od sebe činit nic než to, co vidí činit Otce. Co činí Otec, stejně činí i jeho Syn.” Sám Bůh se skrze proroka Izaiáše představuje: „Komu mě připodobníte, a s kým mě srovnáte, komu mě přirovnáte, abychom si byli podobni?“

Naše modlitby mají ještě jednu chybu a ta se týká druhého stupně víry. Někdy nám chybí víra v dobrotu Boha a jeho ochotu pomoci nám. Zapomínáme na to, že Bůh smrt neučinil a že celé evangelium je zjevením Života v osobě Ježíše Krista. „Vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: „Chci, buď čistý.“ A hned byl od svého malomocenství očištěn.“ Toto Slovo nám zjevuje Boží vůli. Bůh může a chce pomoc člověku.

Modlitba, kterou vyslovuje malomocný se kryje s modlitbou, kterou nás naučil sám Ježíš. Je v ní kus Otčenáše. Nebojme se prosit o to, aby se v našem životě a skrze naši vůli prosadila vůle Boží. Boží vůle není naší smrtí, ale naším Životem a naší Spásou. Boží ochotu pomoc pochopíme ještě lépe, když vezmeme na vědomí, že Bůh si uvědomuje každé bytí a to nejen jakoby z dálky ale z blízkosti mateřské Lásky. Z blízkosti milujícího. Bůh se už Mojžíšovi zjevuje jako „vidoucí utrpení“, ale i jako ochoten pomoc. Ale jeho pomoc je vázána na věřící součinnost člověka. Exodus by bez Mojžíše nebyl, přestože se již dávno připravoval v srdci Božím. A stejně Spása by nepřišla bez Ježíše, ačkoliv bylo od věčnosti plánována a zamýšlená. Zázrak se děje tam, kde člověk zachytí svým srdcem tento Boží soucit s nemocným člověkem, kde začne cítit a jednat jako boží syn. I víra dokáže vést k zázraku, ale úplný zázrak nastává až tam, kde se do akce skrze lidské ruce a srdce dostává Boží Láska.

Ježíš nás učí této solidárnosti, když říká „Radujte se s radujícími a plačte s plačícími.“ Ježíš nás učí to, co vidí u Otce. On sám má tuto solidaritu v sobě v plné míře. On sám je tou nespokojeností lidského srdce, která ho směřuje k absolutnímu štěstí. On i dnes chce pomoc, ale skrze naše ruce a prostřednictvím naší víry. Tělesné utrpení však není v tomto smyslu tím největším zlem, protože je pouze dočasné a může člověka přivést k duchovnímu Dobru. Prvořadý a původní smysl lidského utrpení je upozornit člověka na chorobný proces, aby se mu bránil. Bolest ho například donutí jít k zubaři. Prosme dnes o důvěru malomocného s dnešního evangelia s jakou se přiblížil k Ježíši, abychom nepochybovali o Boží moci a také, abychom nepochybovali o Boží ochotě pomoci.