V dnešním evangeliu, klade Pán Ježíš učedníkům a tedy i nám, jednu velice důležitou otázku. Všechno ostatní stojí na odpovědi, kterou dáme na položenou otázku: „Za koho pokládám Ježíše!“ Jestli ho přijímám, jen jako člověka a tedy jeho slova přijímám jen lidskou vírou, to znamená, že si ponechávám určitou rezervu a na některé věci mám své vlastní názory, anebo ho přijímám jako Bohočlověka, Boží Slovo a tedy s jistotou víry. Můžeme si položit třeba otázku i takto: „Je Ukřižovaný a Vzkříšený Kristus opravdu dostatečnou odpovědí na problémy lidstva?“
Ježíš ukazuje cestu ke Spáse. On sám, je tou Cestou, Pravdou i Životem. Ve svých podobenstvích, zjevuje obraz jiného Boha, nežli je bůh našich lidských představ a domněnek. Člověk, svým nedokonalým rozumem, nemůže poznat ani pravého Boha a ani dokonalého člověka. Ježíš celým svým životem a činy, zjevuje Pravého Boha, ale současně také ukazuje dokonalého člověka. Převrací naše hodnoty. To, co platí ve světě, velmi často neplatí u Boha. Dokonce svět, který v každém z nás, ať to chceme anebo ne, zanechává svoji stopu, stojí jako nepřítel, vůči Bohu. Sv. Jan říká: „Nemilujte svět, ani co je v něm. Kdo miluje svět, v tom není láska Otcova“. Milovat, znamená, ztotožňovat se, přeměňovat se do podoby toho, co miluji. Sv. Bonaventura říká: „Silou lásky, budeš proměněn v toho, koho miluješ!“
V závěru toho dnešního evangelia, jsme slyšeli, zvláštní pozvání a výzvu: „Kdo chce jít za mnou, nechť zapře sám sebe, vezme každý den svůj kříž a nechť mě následuje. Neboť, kdo by si chtěl zachránit svůj život, ztratí ho, ale kdo ztratí svůj život pro mě, zachrání si ho.“ Ježíš od nás žádá něco, co stojí zcela v protikladu k myšlení tohoto světa. Kdo z nás, by se nechtěl prosadit, kdo z nás se nechce zviditelnit, kdo z nás netouží, aby byl všeobecně znám, slavným. Kdo je ochoten odejít se života. Kdo z nás vlastně touží po skutečném sebe zapření. Účelově jsem použil dvou slov a ne jedno, protože máme ve zvyku říkat: „sebezapření.“ Neboť v těch našich sebezáporech jde znovu často jen o sebe potvrzování a sebe prosazování. Ale to, co žádá Ježíš, není žádným upevněním naší pozice v duchovním životě. Zapřít sebe, to znamená, zapřít svoje ego ve všech jeho projevech. Především jde o to, aby se moje Ego, pokořilo před Božím Slovem a aby moje Ego, sestoupilo z trůnu, na který se samo usadilo v okamžiku dědičného hříchu. Trůn mého života patří Božímu Slovu.
Sebe zapření je snahou získat svobodu od svého Ega. Nechtít být středem všeho, nevztahovat všechno jen na sebe, nechtít, aby všichni kroužili okolo mě. Zříci se místa, které moje hříšné Ego zaujalo a uvolnit toto místo Bohu, kterému jedinému patří místo zbožňování a poklony. Zapření sebe, to je snaha zříci se tohoto vedoucího postavení ve svém životě. Nežít svůj život, ale žít Slovo. Termín víra v jazyku, kterým mluvil Pán Ježíš, má i takový smysl, jako nechat se vést, nechat se řídit. Je to opačný postoj, jaký zaujal Adam, když se jedením ze stromu poznání dobrého a zlého, vědomě rozhodl, že si sám určí, co je pro něho dobré a co zlé, že si bude žít jen podle sebe a pro sebe.
Spása je v osvobození se od sebe. A to se děje tehdy, když nás někdo tak uchvátí, že zapomeneme na sebe. Sv. František opakuje: „Pouze, když zapomínáme na sebe, nacházíme sebe sama“. Jak často lpíme na pozemském životě. Už v tomto pozemském životě platí, že pouze to semeno přinese úrodu, které se nechá pochovat do země a tedy v určitém smyslu sebe odumře. A znovu zopakuji slova modlitby sv. Františka: „jen když odumíráme sebe, povstáváme k věčnému životu.“ Pán Ježíš nás dnes vyzývá, abychom ztráceli svůj život. Na úrovni čistě biologické, se rozmnožujeme pouze díky ochotě, „dát svůj život!“ Když si žena chce zachovat svůj život, neporodí žádné dítě; přece každé dítě ukrajuje něco z její fyzické krásy a zdraví. Ale Kristovo Slovo se potvrzuje už v tak přirozené věci, jako je rozmnožování lidského pokolení. Když sledujeme převládající životní styl, je v něm snaha „užít si, co se jen dá!“ Mnozí bohatí lidé udělali trpkou zkušenost, že i když měli všechno, vnitřní štěstí nenalezli. Sv. Augustýn říká, že lidské srdce je nespokojené, dokud nespočine v Bohu.
Pokud chceme v tomto světě zažít alespoň minimum možné radosti, držme se Ježíšových slov. „Kdo chce jít za mnou, nechť zapře sám sebe a ať mě následuje.“ Základní zapření sebe spočívá v tom, že žijeme Boží Slovo a ne své Ego. Bůh dává svého Ducha těm, kteří mu naslouchají a hlavně poslouchají. Boží Duch je pak odměnou, za naše sebe zapření. Amen