12. neděle v mezidobí „B“ – (Mk 4,35-41)

V dnešním evangeliu můžeme vidět něco, co bychom mohli označit jako katastrofu. Čteme o bouři, která ohrožuje životy apoštolů plujících na lodi s Pánem Ježíšem na druhou stranu. Zatímco apoštolové bojují o záchranu holého života, Ježíš spí spánkem Spravedlivého. Tento postoj Pána, který si klidně spí, jakoby nevěděl co se děje, se nám zdá zvláštní. Podobně situace zažíváme občas i my. Zápasíme s hříchem a pokušením a Ježíš jakoby spal, jako by mu bylo jedno, že se zmítáme v pokušení. A když se konečně apoštolům podařilo probudit Ježíše, vyčítá jim: „Proč se bojíte? Pořád ještě nemáte víru?“ Že by skutečně neměly víru? Vždyť všichni pocházeli ze zbožného Židovského lidu, plnily si své náboženské povinnosti a ani o Boží existenci nepochybovali, neboť jak říká už SZ: jen „blázen si říká v srdci: „Bůh není!““

Pokud chceme lépe pochopit tuto zvláštní situaci musíme si ujasnit několik věci. Pro Židy, žijící v době Pána Ježíše, představovalo moře sídlo démonů a bouře jejich běsnění, proti němuž byl člověk zcela bezmocný. Z druhé strany však věřili tomu, co jsme četli z knihy Job, že Bůh je Pánem i moře a dokáže ho vtěsnat do hranic: „Řekl jsem: Až sem smíš přijít, ne dále, zde se má tříštit bujnost tvých vln.” Z tohoto hlediska, vnímali Ježíšovo vítězství nad bouří a rozbouřeným mořem, jako Božskou legitimaci.

Kdo byl ve Svaté zemi, ví jakou zvláštní polohu má Genezaretského jezero. Na jedné straně jsou vysoké horské štíty a pod nimi, doslova pod úrovní mořské hladiny, leží toto jezero. Toto prostředí přímo provokuje bouře. Moudří rybáři znali svá jezero a jeho chování a proto se mu za určitých okolností raději vyhýbali, např. když viděli, že se tvoří bouřkové mraky, ale tuto cestu zorganizoval sám Ježíš. A nejen On a apoštolové, ale i mnohé další loďky, poslušné jeho příkazům, se na tuto cestu vydali. A teď, když jde o přežití, Ježíš klidně spí. Jeho spánek chce být stejně kázáním jako jeho slova. On spí a zároveň nás chce cosi naučit. Co tedy chce říci jeho výtka a narážka na slabou víru apoštolů? Jakoby chtěl Ježíš říci: „Ještě stále si neuvědomujete, kdo jsem a jakou mám moc? Ještě si neuvědomujete, kdo je s vámi ve vaší situaci? ”

Víra je však i schopnost počítat s Bohem, který na naši víru odpovídá projevem své moci. Člověk, který se dokáže vírou opřít o všudypřítomnou moc a lásku Boha, dokáže úžasně věci, doslova: „přenášet hory“. Všechny zázraky, které Ježíš vykonal v evangeliu, vykonal jako dokonale věřící a odevzdaný člověk, jako pravý člověk a tedy Bohočlověk, neboť pravým člověkem je ten, který je podstatně sjednocený se Slovem Božím, II. Božskou osobou. I tímto způsobem člověk naplňuje své určení a poslání „stát se Božím obrazem“ – Zjevením Boha v tomto materiálním světě. I toto může být skrytý smysl Ježíšovy narážky ohledně slabé víry. Věřící člověk má mnohem větší moc než si myslí a často prosí Boha o věci, které může svou vírou a láskou provést sám.

Může to být narážka ještě na něco jiné. Mnohé věci na tomto světě považujeme za katastrofu. Považujeme je za tak velké zlo, že si je neumíme sloučit s Boží dobrotou. Jejich prožívání nás vede k něčemu, co charakterizujeme jako „ztráta víry“. Takto se nám to kvůli nedokonalosti našeho pohledu zdá katastrofou. Prožíváme je tak proto, že nemáme víru. Ne víru v to, že když budeme chodit do kostela, tak nás žádná katastrofa nemůže stihnout. Toto není pravda a to nám Ježíš ani neslibuje. Rakovina stejně postihuje věřících a nevěřících. Pán Ježíš žádnému ze svých učedníků neslíbil, že pokud ho bude následovat, tak bude tělesně i duševně jen prosperovat. Naše víra to neslibuje a ani nezaručuje a tohoto se ani netýká.

Víra je především osvojení si Božího pohledu na svět Můžeme to vyjádřit slovy sv. Pavla: „Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha….“ (Řím 8,28) Zde je vystižen problém. Vše záleží na tom, koho miluji a na koho nebo na co jsem se svým srdcem zavěsil. Lpím na sobě, na svém životě, na svých věcech, které představují pro mě jistotu nebo toužím po Bohu a lpím na Něm a uvědomuji si, že cesta k němu vede i skrze to, co nazýváme katastrofa. Vždyť největší katastrofa v lidském pojetí je smrt. Ale o smrti nám víra říká, že je branou do věčného života.

Pokud žiji pro Krista, pokud jsem mu odevzdal svůj život, On mě osvobozuje z otrocké závislosti, která se točí jen kolem sebe a žije jen pro sebe a vše, co se jen trochu dotkne mého Ega, vnímá jako katastrofu. Katastrofou se nám v tomto smyslu může zdát i to, že stárneme, že nám ubývá vitalita, že jsme ztratili životního partnera nebo dítě. Všechno toto se nám může zdát katastrofou, když se na to díváme bez víry a když nemilujeme toho, který toto všechno do našeho života zabudoval, abychom dospěli až k Němu. Ale stejně mi tohle všechno může pomoci k velebení Boha, když jej miluji a cítím, že tělo a jeho nemoci naznačují, že můj Vykupitel je blízko. Mohu ve víře podobně jako sv. Terezka říci: „Pro mě nepřichází smrt, ale Ježíš!” Stejně mě může vést k velebení smrt blízkého člověka, když si uvědomím, že už je u Pána a už je konec jeho pozemského trápení. Vše závisí na tom, zda se na věci dívám s vírou a láskou nebo bez nich. Pokud jsem soustředěný jen na sebe a žiji sobecky, budu vnímat každý boží zásah jako katastrofu a to, že mě chce vzít k sobě do nebe budu vnímat jako násilný čin vytržení z mého světa a tam, kde bych mohl být nesmírně šťastný, budu prožívat hrozné utrpení. I křesťané žijí často tak pomýlené a sobecký, že se nám lékaři bojí oznámit radostnou novinu o ukončení našeho vyhnanství na tomto světě. Namísto důvěry v nesmírnou dobrotu Boha, žijeme v hrůze před Bohem. Ale víra to je především víra v to, že náš Stvořitel nás miluje.

O sv. Františkovi a o jeho přípravě na smrt je napsáno toto: „Těch několik dní, které mu ještě chyběly k návratu domů, využil k tomu, aby Boha chválil a své milované bratry vyzýval, aby chválili Krista s ním. On sám nakolik mohl – zpíval tento žalm: „Velikým hlasem k Pánovi volám, o milost nahlas Pána prosím …“ Také všechny ostatní tvory vyzýval ke chvále Boží a slovy písně, kterou předtím složil, je vyzýval, aby Boha milovali. Dokonce i smrt, pro všechny hroznou a nenáviděnou, vyzýval ke chvále. Šel jí radostně vstříc a zval ji jako hosta. Lékaři řekl: „Jen odvahu, bratr lékař, řekni mi, jak blízko je již smrt, vždyť je jen branou k životu.“ Bratřím řekl: „Až uvidíte, že umírám, položte mě nahého na zem a tak dlouho nechte po smrti, než se projde míle.“ A přišla jeho hodina a protože se na něm všechny Kristova tajemství naplnily, vznesl se blaženě k Bohu.”