Možná si někdy klademe otázky: „Co může dokázat jednotlivec vzhledem k celkové situaci tohoto světa? Může něco ovlivnit? Jsem jako individuum vůbec něco platný? Může moje malé rozhodnutí pohnout světem?“ V čtení z listu sv. Pavla Římanům jsme slyšeli: „Jako skrze jednoho člověka přišel na tento svět (do tohoto světa) hřích a skrze hřích smrt, a tak smrt přešla na všechny lidi, protože všichni zhřešili.“ Sv. Pavel nás poučuje, že smrt je plodem hříchu a že tento hřích vstoupil do našeho světa skrze jednoho člověka. Tento svět je natolik naším světem, že Bůh i andělé nechtějí a démoni se ani nemohou, v něm projevit bez lidské součinnosti. Bůh do našeho světa vstupuje skrze nás lidi, skrze naši víru, naději a lásku a skrze dobré skutky. Ale také ďábel do našeho světa vstupuje pouze skrze lidi. Bez nás nemůže páchat zlo v tomto světě. Když Písmo svaté mluví o hříchu: „hřích přišel na tento svět (vstoupil do světa)“, nemyslí jen na hřích jako na špatný čin a skutek, ale chápe ho jako zlého ducha.
Realitu hříchu lze vysvětlit jedině ve světle Božího zjevení. Bez poznání, které nám dává Bůh, nelze jasně rozpoznat hřích a člověk je v pokušení vysvětlovat ho jedině jako nedostatek růstu, psychologickou slabost, omyl, nezbytný důsledek nepřiměřené sociální struktury a pod. Jedině v poznání Božího záměru s člověkem je možné pochopit, že hřích je zneužitím svobody, kterou Bůh dává stvořeným osobám, aby ho mohli milovat a milovat se i navzájem. Člověk, nechal ve svém srdci umřít důvěru vůči svému Stvořiteli a zneužijúc svoji svobodu, neuposlechl Boží příkaz. V tomto spočívá první hřích člověka. Od té doby je každý hřích neposlušností vůči Bohu a nedostatkem důvěry v jeho dobrotu. Tímto hříchem člověk upřednostnil sám sebe před Bohem a tím i pohrdl Bohem: zvolil sám sebe proti Bohu, proti požadavkům svého stavu jako stvoření a tím i proti svému vlastnímu dobru. Sv. Maxim vyznavač učí: „Určením člověka, stvořeného do stavu svatosti, bylo, aby byl zcela „zbožštěn“ skrze Boha ve slávě. Ďábelským svodem „chtěl byt jako Bůh“ ale bez Boha, před Bohem a ne podle Boha.“
Písmo ukazuje dramatické následky této první neposlušnosti. Adam i Eva okamžitě ztrácejí milost původní svatosti. Nastupuje strach z Boha, o kterém si vytvořili falešnou představu. Harmonie, ve které se nacházely, je zničena, vláda nad duchovními schopnostmi těla a duše je rozbitá, jednota muže a ženy podléhá napětí, jejich vztahy budou poznamenány žádostivostí a panovačností. Harmonie se stvořením je rozbita: viditelné stvoření se člověku odcizilo a stalo nepřátelským. Kvůli člověku bylo stvoření „podrobeno otroctví zkázy“ (Řím 8,20). A nakonec se splní i důsledek, výslovně oznámen pro případ neposlušnosti: „člověk se vrací do prachu, ze kterého je vytvořen“. Do dějin lidstva vstupuje smrt. Co víme z Božího Zjevení, je v souladu se samou zkušeností. Neboť když člověk zkoumá své srdce, zjistí, že je náchylný i na špatné a obklopen všelijakou zlobou, co nemůže pocházet od jeho Stvořitele, který je dobrý. Člověk tím, že často odmítl uznat Boha za svůj základ, porušil i správný řád ve vztahu ke svému poslednímu cíli a zároveň veškerý soulad tak v sobě samém, jakož i s ostatními lidmi a všetkým stvořením.
Následujíc sv. Pavla, Církev vždy učila, že nesmírnú bídu, která drtí lidí a jejich náchylnost ke zlu a podřízenost smrti nelze pochopit bez spojení s Adamovým hříchem a se skutečností, že na nás byl přenesen hřích, a s jeho nákazou se všichni rodíme a ten způsobuje „smrt duše“. Pro tuto jistotu víry uděluje Církev křest na odpuštění hříchů i malým dětem, které se ještě nedopustily osobního hříchu. Prvotní hřích nemá v žádném Adamově potomku charakter osobního hříchu. Je ztrátou svatosti a původní spravedlnosti, ale lidská přirozenost není úplně zkažená: je poraněná ve svých vlastních přirozených silách, podrobena nevědomosti, nakloněná k hříchu. Křest, který dává život Kristovy milosti, stírá prvotní hřích a navrací člověka Bohu, jenže následky pro přirozenost, oslabenou a náchylnou k hříchu, v člověku přetrvávají a vyzývají ho k duchovnímu zápasu.
Skrze jednoho člověka vstoupil do tohoto světa hřích a skrze hřích smrt. Vidíme, co způsobil jeden člověk. Jak důležitý je každý člověk. „Ale s Božím darem není tomu tak, jak to bylo s proviněním. Kvůli provinění jednoho ovšem celé množství propadlo smrti. Ale ještě tim hojněji se celému množství lidi dostalo Boží přízně a milostivého daru prostredníctvím jednoho člověka, Ježíše Krista (tím víc se milostí jednoho člověka, Ježíše Krista, v mnoha rozhojnila Boží milost a dar).“ Znovu máme před sebou jednoho člověka a jaké úžasně ovoce jeho spravedlivého života. Už Abrahamovi je přislíbeno, že skrze něj budou požehnány všechny národy země, o co víc skrze Ježíše Krista.
Milost chápeme jako něco zdarma dané a nezasloužené, ale zároveň i jako něco, v čem člověk může vzrůstat. Boží milost je lepší než život. Boží milost je mnohem lépší než náš pozemský život. Je to vyšší kvalita života. Je to život v ovzduší Božího přátelství. O Ježíši čteme, že rostl v moudrosti a v milosti před Bohem i před lidmi. Skrze Ježíšovo lidství vstupuje do našeho světa nesmírná milost. Do reality tohoto světa vstupuje Duch Svatý, který je Boží Slávou a Božím Uznáním. Jeden jediný stačí nato, aby spasil svět, aby se skrze něj vylila milost na mnohé. Stačila poslušnost jednoho jediného, abychom my všichni mohli dosáhnout ospravedlnění.
Možná stojí za to, zmínit se ještě o jednom problému. Problém šíření hříchu a šíření milosti. Hřích je natolik spojen s lidskou přirozeností, že ho do slova dědíme. Dědíme nejen talenty ale i hříšné sklony. Hřích je do slova a do písmene vepsaný do našich genů. Rodíme se s narušenou přirozeností. Nikdo nás nemusí hříchu učit. Pokud nás někdo pokouší, naše nitro se ozývá, protože zlo je v nás. Hřích dědíme na úrovni genetické i společenské, ale milost musí přijmout každý osobně, začleněním do Kristova tajemství. Proto jsme vyzváni přijímat ho ve všech svátostech církve. Svátosti jsou znameními milosti. Bez přijímání Krista není Spása. Přijímání je předpokladem Spásy.
Na tomto místě si můžeme položit otázku k zamyšlení: „Co skrze mne osobně vstupuje do tohoto světa? Hřích a skrze hřích smrt, nebo milost a skrze milost věčný život?“ Každý z nás může buď zhoršit situaci tohoto světa svým osobním selháním, nebo naopak, tím, že navážeme vřúcnější vztah k Bohu, pozvedneme celý svět.