V dnešním evangeliu klade Pán Ježíš svým učedníkům a tedy i nám, jednu velmi důležitou otázku. Vše ostatní stojí na odpovědi, kterou dáme na tuto otázku: Za koho pokládáme Ježíše? Zda ho přijímáme pouze jako obyčejného člověka a tedy jeho slovo přijímáme pouze lidskou vírou, to znamená, že si ponecháváme určitou rezervu a na některé věci máme svůj vlastní názor, nebo ho přijímáme jako Božího mesiáše, Boho – člověka, Vtělené Boží Slovo a tudíž s jistotou víry. Můžeme si položit otázku i takto: „Je Ukřižovaný a Vzkříšený Kristus opravdu dostatečnou odpovědí na problémy lidstva?”
Odpověď na tuto otázku se vlastně překrývá s ospravedlivením z víry, o kterém jsme četli minulou neděli. Boží Zjevení nám říká, že Ježíš je Pravý Bůh a současně dokonalý člověk. Sám sebe definuje jako Pravdu. Ježíš je Pravda o Bohu, o člověku a o jejich vzájemném vztahu. Především nám zjevuje Boha. Jiného Boha jako je Bůh našich lidských představ a domněnek. Člověk svým zatemněním rozumem nemůže poznat pravého Boha. Zjevuje Boha Tichého a Pokorného, Boha – Lásku, Soucit. Boha sloužícího svému Stvoření.
Pán Ježíš celým svým životem a činy zjevuje současně dokonalého člověka. Dokonalý člověk je Boho – člověk, člověk jako Bohonosič, člověk jako Vtělená Láska. Boho – člověčenství je Pravda o nás všech. Je to Boží pozvání, které vyplývá již z faktu, že člověk je stvořen, aby se stal Božím Obrazem, aby se stal místem Vtělení a Zjevení Boha – Lásky. Spása člověka je v Bohu.
Jaký je vzájemný vztah Boha a člověka? Jako malé děti jsme se učili na hodinách náboženství, že člověk doplatil na to, že chtěl „být jako Bůh“ a z toho vyplývalo, že Bůh si žárlivě střeží své Božství. Sv. Maximus Vyznavač na rozdíl od tohoto přesvědčení, tvrdil, že hřích nespočíval v tom, že člověk chtěl být jako Bůh, vždyť by to ani nemohl chtít, kdyby tato touha nebyla vložena do jeho přirozenosti. Hřích spočíval v tom: „Jak to chtěl!“ Né skrze poslušnost Bohu, ale bez Boha, proti Bohu, magickým jedením ze zakázaného stromu.
Nakonec i Ježíš sám říká: „Buďte dokonalí, jako je váš Nebeský Otec!” V Jan 14,23 čteme: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ Skutečná Láska k Bohu, která se projevuje poslušností, vede k tomu, že Bůh si udělá v člověku příbytek. A v tom je Spása a Dokonalost člověka. Bůh a člověk nejsou konkurenti. Bůh není konkurentem člověka, ale Spásou, Náplní a Blažeností jeho života. Bůh zve člověka ke spolupráci. Bůh nám nechce pomáhat zvenčí, ale Bůh nám chce pomáhat svým Vtělením. Nejen tím jedinečným Vtělením, které se událo na počátku naší éry, ale každodenním vtělováním se do nás, skrze eucharistii. Eucharistie je prodloužením Božího Vtělení, svátostí Božího Vtělení do nás.
Na závěr dnešního evangelia jsme slyšeli zvláštní pozvání a výzvu: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, den co den bere na sebe svůj kříž a následuje mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, ale kdo svůj život pro mě ztratí, zachrání si ho.“ O co se jedná v tomto zapření sebe? Jde o to, aby Ego opustilo trůn srdce a uvolnilo ho Božímu Slovu. Především jde o to, aby se Ego pokořilo před Božím Slovem, aby sestoupilo z trůnu, na který se samo uvedlo v okamžiku prvotního hříchu. Trůn života patří Božímu Slovu. Sebe zapření je snahou získat svobodu od svého Ega. Nechtít být středem všeho, nevztahovat všechno na sebe, nechtít aby všichni kroužili kolem mě. Vzdát se místa, která Ego hříšné zaujalo a uvolnit toto místo Bohu, jemuž jedinému patří místo zbožňování a poklony.
Zapření sebe to je snaha vzdát se tohoto vedoucího postavení ve svém životě. Nežít svůj život, ale žít Slovo. Termín víra v jazyce, kterým mluvil Pán Ježíš, má asi takový smysl, jako nechat se vést, nechat se řídit. Je to opačný postoj jaký zaujal Adam, když se jedením ze stromu poznání dobrého a zlého, vědomě rozhodl, že on si sám určí, co je pro něj dobré a co špatné, že si bude žít jen podle sebe a pro sebe.
Spása je v osvobození od sebe. A to se děje tehdy, když nás někdo tak uchvátí, že zapomeneme na sebe. Sv. František opakuje: „Jen když zapomínáme na sebe, nacházíme sebe sama”. Jak často lpíme na pozemském životě. Už v tomto životě platí, že jen to semínko přinese úrodu, které se nechá pohřbít do země a tedy v určitém smyslu sobě odumře. Zakope se. A znovu zdůrazním slova modlitby sv. Františka: „jen když odumíráme sobě, povstáváme k životu věčnému.” Pán Ježíš nás dnes všechny vyzývá, abychom ztráceli svůj život. I na úrovni čistě biologické se rozmnožujeme jen díky ochotě „dát svůj život!“ Když si žena chce zachovat svůj život, neporodí žádné dítě, přece každé dítě ukrajuje cosi z její fyzické krásy i zdraví. Ale Kristovo Slovo se potvrzuje již v této přirozené věci, jako je rozmnožování lidského pokolení. Když sledujeme převládající životní styl, je v něm snaha „užít si, co se jen dá!“ Mnozí bohatí lidé udělali trpkou zkušenost, že přestože měli všechno, vnitřní štěstí nenašli. Sv. Augustin říká, že lidské srdce je nespokojené, dokud nespočine v Bohu.
Chcete-li v tomto světě zažít alespoň minimum možné radosti, držte se Ježíšových slov. „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, den co den bere na sebe svůj kříž a následuje mě.” Základní zapření sebe spočívá v tom, že žijeme Boží Slovo a ne své Ego. Zvláště se to má dít v okamžiku sv. přijímání. Bůh dává svého Ducha těm, kteří ho poslouchají. Boží Duch je odměnou za naše sebe zapření.