„Ne každý, kdo mi říká: „Pane, Pane“, vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce.“ Určitě se Pán Ježíš setkává s mnoha příznivci, kteří ho oslovují tímto titulem, ale svůj život mu neodevzdávají. Lidé pěkných slov a krásných modliteb, ale bez dobrých skutků. Pána Boha nemohou potěšit pěkné myšlenky a slova bez skutků.
Bůh, každé své Slovo i uskutečňuje a totéž chce i od nás, abychom uskutečňovali Boží Slovo. Chce, abychom na něj brali ohled ve svém každodenním životě. Důležité je plnit vůli Boží. Skutečně dobrý je ten skutek, který je proveden v shodě s vůlí Boží. Proto bychom měli, dříve než jdeme něco konat, vše dobře promyslet ve světle Božího Slova. Častý kontakt s Písmem Svatým nám dá schopnost rozpoznat, co je v které situaci našeho života opravdu milé Bohu. Když si s tímto nedáme robotu, čeká nás nemilé překvapení. Přestože jsme chtěli konat dobro, urodí se nám trpké ovoce. Když skutečně plníme Boží vůli, roste v nás poznání Boha a už v tomto čase se v nás uskutečňuje Boží království a my do něj vcházíme, skrze ovoce Ducha Svatého. Pán Ježíš netouží po slovech a gestech úcty, ale touží po tom, aby skutečně byl naším Pánem, touží po naší poslušnosti.
„Mnoho z nich mi řekne v ten den: „Pane, Pane, copak jsme v tvém jménu neprorokovali? A nevyháněli jsme tvým jménem zlé duchy? A nedělali jsme tvým jménem mnoho divů?“ Ale tehdy jim prohlásím: „Nikdy jsem vás neznal. Pryč ode mne, kdo děláte nepravosti!“ Na koho naráží Pán Ježíš? Jsou to sice lidé skutků, dokonce zázračných a nadpřirozených skutků, ale své skutky nekonají v Duchu Svatém. Všechno, co v nich a skrze ně vykonala Boží dobrota, si přivlastňují na vlastní škodu.
Myslím si, že tento problém velmi výstižně vyjádřil sv. František, který říká: „Hospodin řekl Adamovi: „Ze všech stromů zahrady smíš jíst, ale ze stromu poznání dobra a zla nesmíš jíst!“ (srov. Gen 2,16-17). Z každého rajského stromu tedy mohl Adam jíst a nezhřešil, dokud se neprovinil proti poslušnosti. Neboť ten jí ze stromu poznání dobrého a zlého, kdo si přivlastňuje svou vůli a vychvaluje se vším tým dobrem, které Pán v něm mluví a působí, a tak se mu našeptáváním ďábla a přestoupením zákazu dostává ovoce poznání zla; za to neujde trestu. Čím se tedy můžeš chlubit? Kdybys byl tak chytrý a moudrý, že by si měl všechny vědomosti a dokázal překládat všechny jazyky a pronikat věci nebeské, přece se tím vším nemůžeš chlubit. Vždyť jediný zlý duch věděl o nebeských věcech a ještě dnes ví o věcech pozemských více, než všichni lidé dohromady, vyjímaje kdyby někdo dostal mimořádně poznání nejvyšší moudrosti od Pána. Právě tak, kdybys byl hezčí a bohatší než všichni ostatní a kdyby si třeba i zázraky konal a ďábly vyháněl, to vše je proti tvé přirozenosti a nijak ti nepatří a vůbec se tím nemůžeš chlubit.“
Tito skutky, jsou vlastně skutky Boží, nejsou v pravém slova smyslu naše. To, podle čeho budeme souzení, je dostupné každému. Byl jsem hladový a dali jste mi najíst… Bůh v našem životě hledá především ovoce Ducha, vnitřní proměnu. Bez ní i zdánlivě dobrý skutek ztrácí hodnotu a je poskvrněný naším hříšným bytím. Vidíme to i v životě mnoha svatých, že jejich apoštolát často předchází doba strávená v samotě, v zápase o vnitřní čistotu. Nejmarkantnějším znamením Boží přítomnosti v nás je láska, schopnost nezištně milovat. Pokud jsou sice naše skutky projevem naší víry, ale není v nich nezištná láska a hledání Boží velikosti, nejsou to skutečné zázraky. Ten, kdo je dělá, dělá je často pro svou vlastní popularitu a ne na slávu Boží. Tyto skutky jsou znakem víry, ale jen když je v nich Boží láska, vedou ke Spáse. Víra má vést k lásce. Láska to je poslušnost Božímu Slovu a to je největší zázrak.
„Každý tedy, kdo tato má slova slyší a podle nich jedná, podobá se rozvážnému muži, který si postavil dům na skále.“ Boží slovo má skrze náš sluch projít až do naších činů. Boží Slovo se však může na své cestě pronikání do nás zastavit na dvou místech. První chybou je pokud se zastaví v hlavě a nepřejde do srdce. Druhou chybou je pokud ze srdce neprojde do rukou, do činů.
Pokud se Boží Slovo na své cestě v nás zastaví, ať už v hlavě, nebo v srdci a nepřejde do rukou, vyvíjí nepříjemný tlak, který nás může dusit a ochromovat, místo toho, aby nám dávalo život. Ale každé slovo, které přes uši a hlavu vstoupilo do srdce a z něj přešlo do rukou, nám dává ještě větší víru a odvahu k následování. Sv. Benedikt učí, že láska roste v konání. Slyšeli jsme: „Když Ježíš skončil tyto řeči, žasly zástupy nad jeho učením. Učil je totiž jako ten, kdo má moc, a ne jako jejich učitele Zákona.“ Správně žité Boží Slovo vede k umocnění života.
V duchovním životě jde o stále větší a hlubší ztotožnění se Slovem Božím. Boží Slovo nám postupně odhaluje všechny oblasti v nás, které ještě nejsou pod mocí Boží. Sv. Augustin říká, že „Boží Slovo se nám nejprve bude jevit jako nepřítel naši duše, dokud nepochopíme a nezpozorujeme, že je příčinou naší spásy.“ Snad bychom mohli tuto skutečnost přirovnat k lékaři, který nás operuje a o kterém si ze začátku můžeme myslet, že nám dělá zle, ale nakonec uznáme, že ten bolavý zásah byl nutný k našemu uzdravení. Boží Slovo nám zjevuje, kde a jak se ještě liším od Božího Syna. Kde ještě žiji v zajetí hříchu. Naopak, když se snažím žít Boží Slovo, žije ve mně Boží Syn.
Na závěr myšlenku od sv. Bernarda: „Duše hledá Slovo, s kterým by souhlasila pro svou nápravu, kterým by se osvítila pro poznání, na které by se opřela, aby byla silná, kterým by se napravila, aby byla moudrá, kterému by se podrobila, aby byla krásná, s nímž by se zasnoubila, aby byla plodná, které by požívala, aby byla blažená. Slovo se stalo tělem a přebývá už v nás. Přebývá vírou v našich srdcích, přebývá v naší paměti, přebývá v myšlence a sestupuje až k obrazotvornosti.“