Dnes znovu slyšíme nejprve tu jasnou logiku Starého Zákona a lidské spravedlnosti. „Milovat budeš svého bližního a nenávidět svého nepřítele!“ Je to tak přirozené, že to vůbec není třeba uzákoňovat. Pán Ježíš i toto přikázání doplňuje a mění. „Ale já vám říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Tak budete syny svého nebeského Otce, neboť on dává vycházet svému slunci pro zlé i pro dobré a sesílá déšť spravedlivým i nespravedlivým.“
Když Bůh něco od nás žádá, tak sám koná totéž. Bůh od člověka nežádá nic takového, co by sám nedělal, nebo co by v jeho vlastních očích nemělo hodnotu. Už SZ nám zjevuje: „Vždyť ty miluješ všechno, co je, a nic si neošklivíš z toho, cos udělal, neboť kdybys něco nenáviděl, nestvořil bys to. Jak by něco mohlo trvat, kdybys to nechtěl, nebo se uchovat, kdybys to nepovolal k bytí? Ale ty máš na všechno ohled, poněvadž je to tvé, vládce, milující život,“ (Mudr 11,24-26) Již SZ nám odhaluje, že Bůh tvoří zcela svobodně jako umělec, není pod žádným tlakem. Pokud tedy něco tvoří, tak tvoří z čiré lásky. Bůh nezná nepřítele. My všichni jsme jeho děti. On chce spasit všechny lidi. Pokud je někdo zavržen, není to dílo Boha, ale je to důsledek lidské volby, kterou Bůh ve své lásce respektuje.
I toto nové přikázání o lásce k nepřátelům nám odhaluje hloubky Božského srdce. Bůh má úctu vůči svému stvoření. Toto potvrzuje i zkušenost lidí, kteří prožili klinickou smrt. Potvrzují, že je až zaskočila dobrota a úcta s jakou se na ně díval Bůh. Chceme-li znát Boha, musíme vstoupit do tohoto tajemství Všeobjímající lásky. Možná i tyto hlubiny jeho srdce nám pomohou pochopit, to co nás v tomto světě pohoršuje, alespoň když se jedná o druhé: „Proč Bůh okamžitě nezasáhne a nepotrestá hříšníka?“ Vstupme do jeho soucitného srdce, které trpělivě čeká na návrat marnotratných.
„Jestliže tedy milujete ty, kdo milují vás, jakou budete mít odměnu? Copak to nedělají i celníci? A jestliže pozdravujete jen své bratry, co tím děláte zvláštního? Copak to nedělají i pohané?” Toto je dokonalost Boha, kterou jsme vyzváni následovat. Milovat všechny bez závislosti na sympatiích a antipatiích. Učit se milovat jiné národy, jiné rasy, učit se tolerovat lidi jiného smýšlení. Celý složitý svět kolem nás se pro nás může stát prostorem pro zjevení a realizaci této lásky.
Pán Ježíš nám dává příkaz: „Vy však buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ Myslíme si, že to není možné? Zapomínáme na to, že Boží Slovo je živé a účinné, že je to zároveň Slovo Stvořitele, kterým povstalo vše, co povstalo. Jde jen o ochotu a víru z naší strany. Dovolit Bohu milovat naším srdcem. Láska spočívá v tom, abychom v každém okamžiku svého života žili Slovo Boha. Z Boží vůle proudí do naší vůle síla a schopnost lásky.
Úcta k lidské osobě musí absolutně přihlížet k respektování tohoto principu: „Každý má považovat svého bližního, nikoho nevyjímaje, za druhého sebe samého. A především má brát ohled na jeho život a na prostředky, které jsou nezbytné pro důstojný způsob života“. Žádné zákonodárství nebude schopno samy o sobě odstranit strach, předsudky, projevy pýchy a sobectví, které jsou překážkou nastolení opravdových bratrských vztahů ve společnosti.
Takové postoje a vztahy odstraňuje jedině láska, která vidí v každém člověku „bližního“ neboli bratra. Povinnost být druhému bratrem a aktivně mu sloužit je tím naléhavější, čím je tento ve větší nouzi, a to v jakékoli oblasti. „Cokoli jste udělali jednomu z těchto mých nejmenších bratrů, mně jste udělali“ (Mt 25,40). Stejná povinnost lásky se vztahuje i na lidi, kteří myslí nebo jednají jinak než křesťané. Kristovo učení jde až tak daleko, že vyžaduje i odpouštění jakýchkoli urážek. Rozšiřuje přikázání lásky Nového zákona i na všechny nepřátele. Osvobození v evangelijním duchu je neslučitelné s nenávistí vůči nepříteli jako lidské osobě, nikoli však s nenávistí vůči zlu, které on koná jako nepřítel.