Dnešní čtení nás poučují jako má vypadat náš křesťanský život a co mu nesmí chybět. K podstatě křesťanství patří vyznání navenek a to se děje slovem i skutkem. Nás dnes zajímají dobré skutky. Křesťanské dobré skutky má charakterizovat, skrytost a štědrost. Nejde natolik o vnější skrytost, neboť opravdové dobro se dá jen těžko ukrýt. Pán Ježíš na jiném místě říká: „Ať tak svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a velebili za to Boha v nebesích.“ Dnešní evangelium klade důraz na to, abychom nekonali dobře skutky kvůli lidskému obdivu. Každý dobrý skutek je akcí navenek a nedá se zabránit, aby si ho někdo nevšiml. Kdybychom toto chtěli docílit, asi bychom se zřekli konání jakéhokoli dobrého skutku, ale takto to Ježíš určitě nemyslí.
Slyšeli jsme: „Když však dáváš almužnu ty, ať neví tvoje levice, co dělá tvoje pravice, aby tvoje almužna zůstala skrytá a tvůj Otec, který vidí i to, co je skryté, ti odplatí.“ Jde o skrytost našeho dobrého skutku před námi samými. Abychom nekonal dobré skutky kvůli lidskému obdivu a na posílení svého sebevědomí. Aby každý dobrý skutek posloužil ke Zjevení Boží dobroty. Abychom si stále uvědomovali, že Bůh je původce všeho dobra, dokonce i toho dobra, které se děje prostřednictvím naší svobody skrze naše ruce. Sv. Pavel nás poučuje o tom, že Bůh nám ve své dobrotě vytvořil příležitost konat dobré skutky: „Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši, stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.“ (Ef 2,8-10) Bůh je tak dobrý, že On dává chtít i konat.
Při dobrých skutcích je důležitý motiv, proč je děláme. Zda nám jde o uskutečnění Boží lásky nebo o hledání sebe. Skutek je jen tehdy skutečně dobrý, když je konaný v Duchu Svatém. A když se nám podaří skrýt dobrý skutek před námi samými tehdy, je to dokonalý skutek. To je smysl slov: „.. ať neví tvoje levice, co dělá tvoje pravice, aby tvoje almužna zůstala skrytá a tvůj Otec, který vidí i to, co je skryté, ti odplatí.“
Naše sobectví je tak velké, že se chce přiživit i na tak svatých věcech, jako je almužna, modlitba a půst. I modlitba se může stát zbožným divadlem konaným kvůli lidskému obdivu. Nejlépe si to ověříme, když se nám uznání nedostane. Pán Ježíš neříká „nedávejte almužnu, nemodlete se a nepostěte se!“. Žádá jen to, abychom to nedělali kvůli lidem. Stále je třeba zůstávat vnitřně chudý. Nepřibližovat se k Bohu s vědomím vlastní záslužnosti. Vnitřní pokání křesťana se může projevovat velmi rozmanitým způsobem. Písmo svaté a církevní otcové zdůrazňují především tyto tři formy: půst, modlitba a almužna, které projevují obrácení ve vztahu k sobě samému, ve vztahu k Bohu a ve vztahu k bližním.
Určité řešení nabídnou této myšlenky sv. Františka: „Pán řekl Adamovi: „Ze všech stromů zahrady smíš jíst, ale ze stromu poznání dobra a zla nesmíš jíst.“ (Gen 2,16-17). Z každého rajského stromu tedy mohl Adam jíst a nezhřešil, dokud se neprovinil proti poslušnosti. Neboť ten jí ze stromu poznání dobrého a zlého, kdo si přivlastňuje svou vůli a vychvaluje se vším tím dobrem, které Pán v něm mluví a působí, a tak se mu našeptávání ďábla a přestoupením zákazu dostává ovoce poznání zla; za to neujede trestu. Čím se tedy můžeš chlubit? Kdyby si byl tak chytrý a moudrý, že bys měl všechny vědomosti a dokázal překládat všechny jazyky a pronikat věci nebeské, přece se tím vším nemůžeš chválit. Vždyť jediný zlý duch věděl více o nebeských věcech a ještě dnes ví o věcech pozemských, než všichni lidé dohromady, vyjma kdyby někdo dostal mimořádně poznání nejvyšší moudrosti od Pána. Právě tak, kdyby si byl krásnější a bohatší než všichni ostatní a kdyby si třeba i zázraky konal a ďábly vyháněl, to vše je proti tvé přirozenosti a nijak ti to nepatří a vůbec se tím nemůžeš chlubit.“
Opravdu je to tak, že nikdo si nemůže tyto skutky přivlastňovat, i když se dějí skrze něho. Žádný charismatik nemůže pravdivě říci: „Já jsem uzdravil někoho. Já jsem vyhnal ďábla.“ To, že jsem se modlil a Bůh mě vyslyšel, ještě neznamená, že jsem to udělal já. Tyto skutky přesahují lidskou přirozenost a vždy je můžeme připsat jedině Bohu. A tedy, i když se dějí skrze nás, nejsou v pravém slova smyslu našimi skutky. Skutečně naše skutky, za které nás Bůh jednou příjme k sobě, jsou mnohem prostší: Byl jsem hladový a dali jste mi najíst. Měl jsem žízeň a dali jste mi pít. Byl jsem na cestě a ujali jste se mě.