Slyšeli jsme v prvním čtení: „Vždyť kdo skoupě rozsévá, bude také skoupě sklízet, a kdo štědře rozsévá, bude také štědře sklízet.“ Doba, kterou prožíváme na této zemi, je časem setby. Seje se ve víře. Setba je vždy, vzhledem k pozemské ekonomii, ztrátou a rizikem. V tomto životě je každý projev nezištné lásky ztrátou, ale žeň bude ve věčnosti, tam se budeme těšit ze všeho, co jsme obětovali. Tam se objeví štědrá úroda.
„Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí ani z donucení; vždyť ‚radostného dárce miluje Bůh‘.“ Boha nezajímá samotný výkon, vnější efekt oběti, ale lidské srdce. Bůh sleduje při všem naše srdce. Bůh nevyslyší naše modlitby, dokud není v nich zapojeno naše srdce. Modlíme se jen rty. Jen rty uctíváme Pána a můžeme se takto modlit hodiny a hodiny, zbytečně ztrácíme čas. Ale stačí opravdu jedna prosba z upřímného srdce a děje se zázrak. Bůh miluje toho, kdo dává s radostí. Právě radost je znakem toho, že mě při almužně vede nezištná láska. Bůh miluje takové dárce. Kolik se uvzdycháme, když máme něco obětovat Pánu Bohu.
„Bůh má moc zahrnout vás všemi dary své milosti, abyste vždycky měli dostatek všeho, co potřebujete, a ještě vám přebývalo pro každé dobré dílo, jak je psáno: ‚Rozdělil štědře, obdaroval nuzné, dobrota jeho trvá navěky.‘“ Je to zvláštní, ale když víme štědře rozdávat, Bůh nám stále víc a víc žehná. Zážitek dostatku při štědrém srdci vede k velkodušnosti. Přestáváme se bát a stáváme se nástrojem Božím při rozdělování Boží almužny. Jsme jen přechodnými vlastníky Božího majetku a vracíme ho těm, kterým ho Bůh skrze nás posílá. Nejlepší je snad naučit se postoji listonoše. Listonoš koná mnoho dobrého, velmi často zásilka, kterou doručí, vyvolá radost, ale jakmile ji doručil, mizí ze scény. Takto bychom si měli i mi počínat při konání dobrých skutků, být jen doručovateli Božích darů, být Boží poštou, kam přicházejí zásilky z Boží štědrosti a vědět je doručit na správnou adresu.
„Ten, který ‚dává semeno k setbě i chléb k jídlu‘, dá vzrůst vaší setbě a rozmnoží ‚plody vaší spravedlnosti‘. Vším způsobem budete obohacováni, abyste mohli být velkoryse štědří; tak povzbudíme mnohé, aby vzdávali díky Bohu.“ Díky nepatří pošťákovi, ale tomu, který balíček posílá a to je Bůh sám. Samozřejmě i pošťák má z toho radost, když může doručit radostnou zprávu, nebo balíček, na který se adresát těší, a také jemu se cosi ujde z lidské vděčnosti, i on kromě svého platu dostane jakýsi tringelt od lidí, ale nesmí to dělat kvůli tringeltu, neboť se mu může stát, že ho ráz nedostane a bude nešťastný. Dohoda se zaměstnavatelem neříká nic o tringelte.
Evangelium nás poučuje, jak má vypadat náš křesťanský život a co mu nesmí chybět. K podstatě křesťanství patří vyznání navenek a to se děje slovem i skutkem. Nás dnes zajímají dobré skutky. Křesťanské dobré skutky má charakterizovat skrytost a štědrost. Nejde natolik o vnější skrytost, protože opravdové dobro lze jen těžko skrýt. Pán Ježíš na jiném místě říká: „Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a velebili za to Boha v nebesích.“ Dnešní evangelium klade důraz na to, abychom nekonali dobře skutky kvůli lidskému obdivu. Každý dobrý skutek je akcí navenek a nedá se zabránit, aby si ho někdo nevšiml. Kdybychom toto chtěli docílit, asi bychom se kvůli skrytosti zřekli jakéhokoli dobrého skutku, ale takto to Ježíš určitě nemyslí. Jde o skrytost našeho dobrého skutku před námi samými. Aby jsme nekonali dobré skutky kvůli lidskému obdivu a na posílení svého sebevědomí, aby každý dobrý skutek posloužil ke zjevení Boží dobroty. Aby jsme si stále uvědomovali, že Bůh je původce všeho dobra. Dokonce i toho dobra, které se děje prostřednictvím naší svobody a našimi rukama.
Sv. Pavel nás poučuje o tom, že Bůh nám ve své dobrotě vytvořil příležitost konat dobré skutky: „Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.“ (Ef 2,8-10) Bůh je tak dobrý, že On dává chtít i konat.
Při dobrých skutcích je důležitý motiv, proč je děláme. Zda nám jde o uskutečnění Boží lásky, nebo o hledání sebe. Skutek je jen tehdy skutečně dobrý, když je konaný v Duchu svatém. A když se nám podaří skrýt dobrý skutek před námi samými, tehdy je to dokonalý skutek. To je smysl slov: „Ať tvá levá ruka neví, co dělá pravá, aby tvá almužna zůstala skrytá, a odmění tě tvůj Otec, protože On vidí i to, co je skryto.“ Naše sobectví je tak velké, že se chce přiživit i na tak svatých věcech, jako je almužna, modlitba a půst. I modlitba se může stát zbožným divadlem konaným, kvůli lidské slávě. Nejlépe si to ověříme, když se nám uznání nedostane.
Pán Ježíš neříká „nedávejte almužnu, nemodlete se a nepostí se!”. Žádá jen to, abychom to nedělali kvůli lidem. Stále je třeba zůstávat vnitřně chudý. Nepřibližovat se k Bohu s vědomím vlastní záslužnosti. Vnitřní pokání křesťana se může projevovat velmi rozmanitým způsobem. Písmo svaté a církevní Otcové zdůrazňují především tyto tři formy: půst, modlitbu a almužnu, které projevují obrácení vůči sobě, ve vztahu k Bohu a ve vztahu k jiným.
Sv. František nás napomíná: „Pán řekl Adamovi: „Ze všech stromů zahrady smíš jíst, ale ze stromu poznání dobra a zla nesmíš jíst.“ (Gn 2,16-17). Z každého rajského stromu tedy mohl Adam jíst a nezhřešil, dokud se neprovinil proti poslušnosti. Neboť ten je ze stromu poznání dobra a zla, kdo si přivlastňuje svou vůli a vychvaluje se všem těm dobrém, které Pán v něm mluví a působí, a tak se mu našeptávání ďábla a přestoupením zákazu dostává ovoce poznání zlého; za to neunikne trestu.“