V dnešním čtení z První knihy královské vidíme, jak špatná touha plodí hřích. V tomto případě nejde o touhu po špatnom, protože toužit po zahradě není zlo, ale jde o špatnou touhu v tom smyslu, že člověk touží po zahradě, která není jeho. Možná si myslíme, že touhou nemůžeme přece nikomu uškodit. V tomto smyslu je Mojžíšovo Desatero daleko před naším omezeným rozumem. Desatero obsahuje právě takovou posloupnost: skutky (Nezabiješ nezcizoložíš) slova (Nevydáš křivé svědectví proti svému bližnímu!) a touhy (Nepožádáš manželku svého bližního! Nepožádáš dům svého bližního ani jeho pole, ani jeho otroku ani jeho služku, ani vola, ani osla, ani nic, co je bližního tvého) Poslední dvě přikázání se týkají oblasti lidské touhy. Toto jsou totiž zárodky hříšných slov a skutků.
Hřích je proviněním proti rozumu, proti pravdě a proti správnému svědomí. Je to porušení opravdové lásky vůči Bohu a vůči bližnímu, které pochází ze špatného přilnutí k určitým statkům. Raní přirozenost člověka a negativně ovlivňuje lidskou vzájemnost. Hřích se definuje jako „slovo, čin, nebo touha, které odporují věčnému zákonu“.
Lidská touha se má zastavit tam, kde narazí na vlastnictví druhého. Achab udělal chybu v tom, že rozvíjel představu o cizí zahradě. Vysnil si zeleninovou zahradu v cizí vinici. Udělal velkou chybu, že dříve než si tuto věc vysnil, se nezeptal na názor druhé strany. Neměl snít a spřádat plány, dokud neměl jistotu, že může legálně vinici koupit. Pro Nábota to nebyl jen problém obchodu, který mohl být docela atraktivní a výhodný. Pro něj to byl problém morální. Vždyť tato vinice byla posvátným dědictvím po předcích. Možná Achab vůbec nepočítal s takovou možností, vždyť byl bohatý a byl přesvědčen o tom, že za peníze se dá koupit všechno. A slyšeli jsme jak se situace vyvíjela dál.
Desáté přikázání zakazuje nenasytnost a nemírnou touhu po pozemských statcích; zabraňuje nezřízené žádostivosti, která se rodí z přehnané touhy po bohatství a moci. Zakazuje také touhu dopouštět se takové nespravedlnosti, kterou bychom poškodili bližního na jeho časném majetku. Přikázání přikazuje, abychom ze svých tužeb vyloučili všechno, co nám nemůže patřit. Není porušením tohoto přikázání, jestliže toužíme získat věci, jaké vlastní jiní. Naše touha se však musí vázat na spravedlivé prostředky. Desáté přikázání vyžaduje, aby se z lidského srdce vypudila závist.
Závist může vést k nejhorším zločinem. I smrt vstoupila do světa jen pro ďáblovu závist. Závist je jeden z hlavních hříchů. Je to zármutek, který pociťujeme, při pohledu na majetek jiného, a nezřízená touha přisvojit si ho, byť nesprávným způsobem. Je smrtelným hříchem, pokud ji doprovází přání těžkého zla bližnímu. Sv. Augustin viděl v závisti „typický ďábelský hřích“. Ze závisti se rodí nenávist, pomluvy, osočování, radost z neštěstí bližního a zármutek, pokud se mu daří.
Máme usilovat o mírnost. Mírnost je mravní ctnost, která mírní přitažlivost rozkoší a zajišťuje rovnováhu při užívání stvořených dober. Zabezpečuje nadvládu vůle nad instinkty a touhy udržuje v hranicích počestnosti. Mírná osoba usměrňuje své citové náklonnosti k dobru, zachovává zdravou zdrženlivost, nesleduje svůj „instinkt“ a „nechodí za tím, po čem srdce touží“ (Sir 5,2). V SZ je často mírnost vychvalována: „nežeň se za náruživostí, ale odvrať se od své hříšné vůle“ (Sir 18,30). V NZ se nazývá „umírněnost“ nebo „střídmost“. Máme se vzdát „světských žádostí“ a žít „v tomto věku rozvážně, spravedlivě a zbožně“ (Tit 2,12).