Sv. František stručně vyjadřují, co znamená milovat Boha: „Buď vůle Tvá, jako v nebi tak i na zemi, abychom Tě milovali celým srdcem, když na Tebe budeme stále myslet; celou duší, když po tobě budeme stále toužit; celou myslí, když k Tobě budeme směřovat všechny své úmysly a ve všem budeme hledat tvou čest, a celou svou silou, když dáme všechnu svou energii a schopnosti duše i těla do služby tvé lásky a nikam jinam, a abychom milovali svého bližního jako samí sebe, kéž strhneme všechny, jak jsme jen schopni, k Tvé lásce a když se budeme radovat z dobra druhých jako z vlastního, budeme mít účast na jejich utrpení a neublížíme nikomu.“
Text přikázání Lásky k Bohu, který židé označují slovem „Shema (Poslouchej)“ tvoří zároveň základní židovskou modlitbu, která do dnešního dne zaznívá z domácností zbožných židů každé ráno a večer – má tedy velký význam v židovské tradici. Jde tu vlastně o liturgický text, který je určen k tomu, aby se stále opakoval, aby si ho člověk připomínal. Boží Slovo má v sobě náboj – potenciál, který se trvalým opakováním v člověku uvolňuje. Příkaz nacházíme v Deuteronomiu: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat. Uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima. Napíšeš je také na veřeje svého domu a na své brány.“ (Dt 6,4-9)
Bůh, který dal toto první přikázání, Sám miluje člověka, kterého stvořil. Člověk dostal úžasnou možnost i schopnost milovat Boha. Ten, jehož poznáváme rozumem jako Rozumného Stvořitele, chce být poznáván srdcem jako Láska. Možná nás zarazí skutečnost, že se mluví o lásce k Bohu jako o příkazu. Kdybychom nebyli postiženi hříchem, v čistotě srdce bychom poznávali Boha a prožívali bychom nesmírnou vděčnost a lásku vůči Tomu, který nás stvořil. Po dědičném hříchu se rozum člověka zatemnil a vůle se naklonila k zlému, proto se nám musí přikazovat, tak jak se přikazuje nemocnému, musí se nám přikazovat věci, které slouží k našemu dobru, protože naše chuť je zkažená. Chutná nám zlo, ale když ho uděláme, jsme nešťastní. Dobro nám nechutná, ale když se překonáme, nacházíme své štěstí. Proto se nám přikazují věci zcela normální, i když pro nás hříšné, ne zcela samozřejmé.
Základním předpokladem jakékoliv lásky je první podmínka: „Slyš!“. Nedá se mluvit o lásce, kde není ochota slyšet a poslouchat. Pán Ježíš říká, že základem lásky k němu je „poslušnost jeho příkazům!“ Ne cit ale vůle je rozhodující. Tedy „slyš a poslouchej!“ V absolutní míře to platí o lásce k Bohu, relativně i o našich mezilidských vztazích. Kolik manželství i komunit ztroskotá právě na této neochotě naslouchat si navzájem. Jsme tak zabraní do sebe, že naše vysvobození začíná příkazem: „Slyš!“
Říkali jsme, že se jedná o přikázání lásky k Bohu. Možná nás překvapí skutečnost, že při hlubším studiu zjistíme, že to vlastně v pravém významu slova není příkaz, lépe by bylo mluvit o normě, zákonitosti, která platí mezi člověkem a Bohem. Shema popisuje princip, který platí mezi slyšeným Božím Slovem a jeho působením v nás. Při gramatickém rozboru hebrejského textu objevíme zajímavou skutečnost. V daném textu nacházíme jediné sloveso ve tvaru rozkazovacím, ostatní slovesa ve způsobu oznamovacím. Jediné sloveso v rozkazovacím tvaru je právě ono první slovo „Slyš“ (slyš a poslouchej). Všechny další jsou ve tvaru oznamovacím. Máme je tedy chápat nikoliv ve smyslu příkazu „miluj!“, ale spíše ve smyslu něčeho, co se s námi stane, když vírou přijmeme do sebe Boží Slovo. Prvním z důsledků je, že miluješ Boha, dále, že máš Jeho Slovo ve svém srdci, v duši, v myslí, text pokračuje: „budeš ho vštěpovat svým synům a dcerám“ to znamená jde to z tebe ven, a také je to vidět kolem tebe – na tvých veřejích, branách … totiž kdo Boha poslouchá, ten ho miluje! V textu se uvádí, že následkem lidského poslouchání Boha se v nás objeví Láska, která pramení zevnitř.
Když jsem mluvil o Božím Slovu, tak jsem se zmínil, že tímto termínem označujeme dvě skutečnosti: Boží slovo jako inspirovanou sbírku knih, tedy Bibli, ale zároveň Boží Slovo jako II. Božskou Osobu, tedy Logos. Tímto Slovem je Boží Syn, jeden ze svaté Trojice, který je jedné podstaty s Otcem, skrze něho a pro něho bylo vše stvořeno. A toto Boží Slovo je Živé a Účinné. Když ho posloucháme a vírou přijímáme, vstupuje do našeho srdce a naše duše se začne rozvíjet k dokonalosti. Ježíš je Život naší duše. Teprve tehdy člověk miluje Boha, protože Bůh je Láska a bez něho žádná skutečná láska není možná.
Pán Ježíš říká: „Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání. A já požádám Otce a On vám dá jiného Přímluvce, aby zůstal s vámi navěky – Ducha Pravdy.“ Tak jako platí o víře, že je ze slyšení Božího Slova, tak Láska je z uskutečňování Božího Slova. Láska je snahou žít Boží Slovo. Láska roste v konání. Poslušnost Božímu Slovu je láskou k Bohu, neboť On se zjevil ve svém Slově a nemá jiný charakter než ten, který nám zjevuje Ježíš. Je láskou i k sobě samému, protože naše Spása, naše dokonalost a naše určení je: „být božím obrazem“. Toto úsilí o lásku způsobí, že sám Bůh – Láska, přijde a obnoví v člověku svůj příbytek a z naplnění příslibu Božího přebývání v člověku pramení naše Věčná Blaženost. A je to současně i láska k lidem, neboť všichni a dokonce i celá příroda očekává „zjevení se Božích synů“, že se skrze nás zjeví dobrota Božího Slova.
Druhé slůvko mluví o tom, komu je toto přikázání určeno: „Izrael!“ Slovo Izrael se překládá jako Boží bojovník. Pokud se chceme Bohu líbit musíme v tomto světě přijmout duchovní zápas jako způsob života, bez zápasu ze sebou, se zlými duchy, bez zápasu s duchem tohoto pomýleného světa, nemůžeme mluvit o lásce k Bohu. My všichni máme být Izraelem a stáváme se jím natolik, nakolik zápasíme se zlem z lásky k Bohu. Zápas s hříchem má smysl, neboť jeho plodem je návrat do prvotního stavu Bohočlověčenstva. Boží příslib týkající se přebývání v člověku, je velmi silnou motivací v zápase s hříchem. Jen tehdy můžeme pravdivě říci Bohu: „Miluji Tě“, když se chráním hříchu v jakékoli podobě. A všechno se může stát hříchem, pokud nás to chce vzdálit od Boha.
Vždy jsme pokoušeni. U dětí je to pokušení sladkosti, u mladých zase pokušení smyslnosti, pro nás ve středním věku pokušení bohatství a kariéry a pro ještě věkem starších pokušení moci a lakoty. Pokušení ještě není hříchem, hříchem se stává až když ho začneme následovat. My totiž nejsme povinni zhřešit. I když naše nitro postižené hříchem velmi silně rezonuje s pokušením, někdy až tak, že se nám zdá, že toto je naše pravá přirozenost a že odmítnutí pokušení znamená naši smrt, přece, když se začneme otevírat Bohu a jeho Duchu, mění se i naše vnitro a naše přirozenost. Začíná nám chutnat dobro. Bůh dává našemu pokušení jiný smysl. Sv. František říká: „Každé překonané pokušení je jakoby snubní prsten, kterým se Pán snoubí s duší svého služebníka.“ Z Boží strany se nám pokušení jeví jako otázka na lásku k Bohu a překonané pokušení je důkazem této lásky k Bohu, naším vyznáním. Boží odpovědí je Duch Svatý, Láska vylita do srdce.
Co má člověk slyšet? „Pan, náš Bůh, je jediný Pán!“ Slovo Pan je překladem slova Adonaj, které zase tvoří v hebrejských textech náhražku za svaté Boží jméno JHWH. V době církve se tentýž titul dává Ježíši, neboť „Ježíš je Pán“. Náš Bůh je jediný Bůh a nikdo nemá právo na úctu před ním. V původním textu je užité slovo jedináček. Náš Bůh je jedináček a máme na Něm lpět tak, jak lpí rodiče na svém jedináčkovi.
Bůh jeden, jediný, nebo také jedinečný je ten, který nás vyvádí z Egypta, z otroctví hříchu. To znamená, že s ním máme osobní zkušenost. Zážitek nejen osobní, ale i kolektivní. Bůh je ten, který se projevuje v tom, že vyvádí člověka z Egypta. Zde lze také říci, že hebrejsky tvar slova pro číslovku jeden „echa“, může mít i jiný význam a to význam v 1. os. „Já“ – Je to tedy Pán, který tvoří jednotu mezi Bohem a člověkem. On sám je tou Jednotou a on ji i tvoří. Sjednocuje poslouchajícího člověka se sebou a sjednocuje naslouchající obec věřících se sebou a také mezi sebou. Bůh mluví a tím sjednocuje naslouchajících lidí.
Můžeme si ještě položit otázku: O co jde, když se říká, že „si Boží slovo uvážeš na ruku, nebo si je napíšeš na veřeje domu?“ Opakování, vštěpování, o kterém se zde mluví není opět závazným příkazem pro člověka. Naopak i tady jde o jakousi přirozenou reakci člověka, který je toho plný a proto to tak dělá. Protože je člověk plný do něj vloženého Slova a lásky k Bohu, tak kudy chodí, je to z něj cítit. Jakmile člověk slyší a je naplněn Božím slovem a láskou je to na něm jednoduše vidět. Láska proniká naše ruce, přechází do konání dobrých skutků. Jak na rukou, tak na obličeji, na domě, na bráně pravděpodobně se myslí na brány města – i ve městě, kde lidé poslouchají Boha – je to vidět. To, jak je to vidět, jak se to projevuje, o tom text neříká, jen konstatuje, že tomu tak je. Nemůže to zůstat skryté.
Ježíš doplňuje toto první přikázání ještě o další rozměr. Nejdříve řekne: „Poslouchej a budeš milovat Boha“ a pak dodá – „tím také miluješ bližního!“ Milování Boha není oddělitelné od milování člověka. Tedy do člověka poslouchajícího Boha, je vložené Boží Slovo a to Slovo proniká zevnitř jedince ven a to nejen k hranicím vlastních dveří nebo vrat, ale i za ně – k dalším lidem, domům. Jedině takto se dá dělat evangelizace, protože jedině takový člověk má svou zkušenost s Bohem a má v sobě svědectví o Boží moci.
Jiného, většího přikázání, jako jsou tyto, není. To říká Pán Ježíš a je to skutečně Slovo Boha. Milovat Boha znamená milovat Život, neboť On je Život. Mimo něj není Život. Kdo miluje Boha, miluje sám sebe, neboť kráčí cestou k nesmírně blažené věčnosti. Láska k Bohu nás činí vrcholně svobodnými, ale i vrcholně plodnými, neboť plodem této lásky je Kristus v nás, naše normalita. Nemilovat Boha znamená kráčet cestou smrti do záhuby na své neštěstí a na svou hanbu.
A tak jak se Boží přikázání týkají celého života, tak i láska k Bohu proniká celým životem člověka, celou bytostí: srdcem, duší i myslí. Bůh, který nás nesmírně a nekonečně převyšuje, nám dovoluje a dokonce naléhavě přikazuje: „Mysli na mě! Měj touhu po mně! Těš se na mě! Miluj mě!“ Nám je dovoleno na něj myslet! Nám je přikázáno po něm toužit! Ten, který všechno stvořil, chce, aby si ho miloval. Máme ho milovat celou myslí. My sami si uvědomujeme sebe jen částečně. Bůh nás svojí myšlenkou tvoří a udržuje v bytí. On je základem pro každé vědomí a poznání. Všechny naše myšlenky jsou mu zřejmé.
Proto je důstojné a správné ze všech svých myšlenek udělat modlitbu. Nemyslet monologicky ale dialogický. Nemyslet tak jakoby Bůh nebyl svědkem každé myšlenky, ale všechny myšlenky směřovat k Němu. Je to bolavé, když je Boží pozornost stále upřena na člověka a člověk myslí jakoby Bůh nebyl svědkem jeho myšlenek. Nemyslet na Boha je hřích. Vždyť je to vlastně součást prvního přikázání. Milovat Boha celou myslí.
„Modlitba, neboli rozhovor s Bohem, je nejvyšším dobrem, neboť je společenstvím a sjednocením s Bohem. Jak se tělesné oči rozjasňují, když vidí světlo, tak i duše upřená na Boha je ozářena jeho nevýslovným světlem. Mluvím o modlitbě, která není zvyková, ale vychází z duše; která není omezena na určitý čas nebo hodinu, ale koná se stále, v noci i ve dne. Neboť nestačí, když se duch jen tehdy narychlo pozvedne k Bohu, když se soustředíme na modlitbu; ale i tehdy, když nás zaměstnávají nějaké úkoly, ať už péče o chudé, či jiné starosti nebo užitečné dobročinné skutky, máme do toho míchat touhu po Bohu a vzpomínku na něj, aby se vše láskou k Bohu, jako solí okořeněné stalo lahodným pokrmem pro Pána vesmíru. A pořád, přes celý život se můžeme těšit ze zisku, který plyne z toho, že mu věnujeme více času.
Modlitba je světlem duše, pravým poznáním Boha, prostřednicí mezi Bohem a lidmi. Duch, modlitbou povznesený až do nebe, objímá Pána v nevýslovném štěstí. Dychtí po božském mléce jako dítě, když volá s pláčem matku. Chce, aby se splnily jeho vlastní touhy, ale dostává lepší dary, než je celý viditelný svět. Modlitba je úctyhodná zprostředkovatelka před Bohem, rozveseluje srdce a utišuje jeho touhy. Když mluvím o modlitbě, nemysli si, že jsou to slova.
To je touha po Bohu, nevýslovná láska, která nepochází od lidí, ale má původ v Boží milosti. Také Apoštol o ní říká: „My nevíme ani to, za co se máme modlit, jak je třeba; a sám Duch se přimlouvá za nás nevyslovitelnými vzdechy.“ Pokud Pán někomu daruje takovou modlitbu, je to bohatství, které nemůže být odňato. Je to nebeský pokrm, který nasycuje duši: kdo ho ochutná, vzplane věčnou touhou po Pánu, jako by jeho duši rozpaloval nejžhavější oheň.
Tuto modlitbu pak svým úsilím zdokonaluj: Zkrášluj svůj dům skromností a pokorou, rozjasňuj ho světlem spravedlnosti; vyzdobuj svůj dům dobrými skutky jako ušlechtilým zlatým potahem a namísto malovky a ozdobných kamenů použij víru a velkodušnost. A nad celou stavbu polož k dokončení domu modlitbu jako střechu. Tak připravíš Pánu dokonalý příbytek a přijmeš Pána jako ve skvělém královském paláci. A skrze jeho milost budeš vlastnit opravdu jeho samého jako obraz umístěný v chrámu duše.“ (Z Homilií Pseudo-Chryzostoma; Supp., Hom. 6 De precatione: PG 64, 462-466)
K této ustavičné vzpomínce na Boha se můžeme dopracovat i skrze Ježíšovu modlitbu. Starci z hory Athos říkají: „Všechno hrdinství je v úplném vyhnáni každé hříšné myšlenky a všech hloupých vzpomínek touto Ježíšovou modlitbou. Základem tohoto asketického hrdinství je jednoduchý psychologický fakt, že náš rozum, když se obrátí k božskému rozumu, nemůže být zaměstnán žádnou myšlenkou a vzdaluje se od každého poznání i smyslových či myšlenkových obrazů.“
Sv. Řehoř z Nazianzu (326-390) nám zanechal tuto myšlenku o modlitbě: „Ustavičně žij v modlitbě a vždy děkuj Bohu za všechno, cokoli se s tebou děje. Ať tvůj rozum nepřestane myslet na Boha a jazyk se chrání od hříchu. Něco jiného je láska k moudrosti, a jiné je pamatování na Boha. Pamatovat na Boha je nutnější jako dýchání a pokud se lze tak vyjádřit, kromě toho ani nemáme nic jiného dělat, jen rozjímat dnem i nocí, večer, ráno i poledne rozjímat a vzdychat a velebit Pána v každém čase, ležíc i stojíc či kráčejíc po cestě (Dt 6,7) a také při práci pamatovat na Boha a tímto pamatováním růst v čistotě.“