Dnešní evangelium nám zobrazuje zvláštní setkání s Ježíšem. Marie Magdaléna, která žila špatným způsobem života a nenacházela v sobě samé sílu opustit svůj životní styl, se uzdravuje v kontaktu s Kristovým tělem. Pro úctu, kterou prokázala Ježíšovu tělu, jsou jí odpuštěny hříchy. Všichni evangelisté podávají zprávu o tomto zvláštním pomazaní. Když si porovnáme jednotlivé evangelisti, zjistíme, že jde o jedno a totéž pomazání.
Marek i Matouš shodně tvrdí, že se to událo v domě Šimona malomocného v Betánii. Událo se to podle nich bezprostředně před Jidášova zradou. Jméno ženy zde není zmíněno. Olej byl velmi drahý a žena ho podle nich vylila na Ježíšovu hlavu. Ježíš si její skutek cení a říká, že to udělala pro den jeho pohřbu a že vždy, kdy se bude hlásat evangelium, bude se mluvit i o tomto její skutku.
Evangelista Lukáš říká, že se to událo v domě farizeje, kterého Ježíš oslovuje jménem Šimon. Může jít tedy o tutéž osobu jako v předešlých vyprávěních. Rozdíl je v tom, že žena přistupuje zezadu a slzami myje a vzácným olejem maže Ježíšovy nohy. Doslova: „Když se dověděla, že je u stolu v domě toho farizea, přinesla alabastrovou (nádobu drahocenného) oleje, přistoupila zezadu k jeho nohám a rozplakala se; slzami mu začala smáčet nohy a vlastními vlasy je utírat. Líbala je a mazala (drahocenným) olejem.“
U evangelisty Jana se tato událost odehrává také v Betánii. Jde o hostinu, kterou vystrojili na Ježíšovu počest, protože vzkřísil Lazara. Ještě před vzkříšením Lazara se hovoří o jeho sestře Marii, že to byla ona, která pomazala Pánu nohy a utřela mu je svými vlasy. A pak se v další kapitole podrobně popisuje tento skutek. Znovu se mluví o nohách a o utírání vlasy. Událost vyúsťuje do konfliktu s apoštolem Jidášem.
Když jsem meditoval nad touto událostí, myslel jsem, že budu mluvit o tom, jak žila Magdaléna před tím, než se setkala s Ježíšem, ale Boží Slovo říká o odpuštění hříchů. Sám Bůh slibuje, že když se hříšník odvrátí od svých zlých cest, že si už Bůh na jeho hříchy nevzpomene. A proto si myslím, že ani my nemáme právo vzpomínat na její minulost. Jak chápat to, co udělala Magdaléna? Určitě to bylo projev její lítosti, ale zároveň i vyznání lásky a oddanosti. Pohled na Ježíše ji dojímá a sráží na kolena. Přichází k Ježíši jako ztracená existence, která již odsoudila samu sebe. Slzy, kterými byla schopna mýt nohy, museli téct pořádným proudem. A Ježíš nic nenamítá a přijímá ji, protože její počínání vychází z víry a lásky.
Velmi zvláštní je způsob utírání Ježíšových nohou. Marie Magdalena neváhá použít své vlasy, o kterých se říká, že jsou korunou krásy každé ženy k tomu, aby utřela Ježíšovi nohy. To, na co byla nejvíce pyšná a nač nejvíce dbala, přináší jako oběť Ježíši. Její utírání Ježíšových nohou můžeme pochopit jako lidskou lásku vyjádřenou velmi něžným způsobem. Ježíš tento její projev nezavrhl, ale přijal. Tím nám chce říci, že láska k Bohu nemá hranic.
Člověk se v zájmu vlastního sebe zachování musí omezovat ve všech svých touhách a láskách, jen v lásce k Bohu neexistuje žádné omezení, kde bychom mohli říci: „Už dost“. V lásce vůči Bohu jsme stále nehotoví. Boha máme milovat více než sebe, než své bližní.
Přikázání říká také, že ho máme milovat „celým srdcem, celou duší, ze všech sil“. Láska k Bohu se má projevit i tělem. I tělem můžeme a máme milovat Boha. Např. když se z lásky k Bohu postíme, když z lásky k němu přemáhá své špatné sklony, když z lásky k němu trpělivě snášíme utrpení, nebo tancujeme na větší čest a slávu Boží. Může se nám někdy stát, že tím, že se snažíme umrtvovat a sebe zapírat, ztratíme schopnost oslavovat, ztratíme smysl pro radost i pro něžnost. Křesťanský život není jen askeze. Člověk je pozván těšit se s každého dobra se svým Bohem.
Papež František povýšil na svátek liturgickou památku sv. Marie Magdalény, kterou církev slaví 22. července. V těchto dnech byl zveřejněn příslušný dekret Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, nesoucí datum 3. června a podpis jejího prefekta. Vatikánský deník L´Osservatore Romano zároveň otiskl komentář sekretáře téže kongregace, mons. Artura Roche, který vysvětluje, že papežovo rozhodnutí dosvědčuje současnou církevní reflexi o důstojnosti ženy, nové evangelizaci a velikosti Božího milosrdenství: „Toto rozhodnutí zapadá do aktuálního církevního kontextu, který si žádá hlouběji reflektovat nad důstojností ženy, nad novou evangelizací a nad velikostí tajemství Božího milosrdenství. Byl to sv. Jan Pavel II., který věnoval velkou pozornost důležitosti žen v samotném poslání Krista a církve, ale také, a s zvláštním důrazem, zvláštní roli Máří Magdalény jako první svědkyně, která viděla Vzkříšeného a první zvěstovatelky, která oznámila apoštolům vzkříšení Páně. Sv. Maria Magdaléna je příkladem pravé a autentické evanjelizátorky, případně evanjelistky, která ohlašuje ústřední radostnou zvěst Velikonoc.
Sv. Tomáš Akvinský nazval Marii Magdalénu „apoštolkou apoštolů”, neboť následovala Ježíše až pod kříž a podle Janova evangelia byla první svědkyní Kristova zmrtvýchvstání, čteme v latinském dekretu. Podle sv. Řehoře Velikého je světice z Magdaly „svědkyní Božího milosrdenství”, zatímco dnešním věřícím ji Kongregace pro bohoslužbu a svátosti předkládá jako „vzor pro službu žen v církvi”. V souvislosti s povýšením liturgické památky na svátek se nemění její datum, ani liturgické texty, s výjimkou zavedení vlastní preface „O apoštolkou apoštolů“ (De apostolorum apostola), což je případ nemnoha dalších světců. Text hovoří o její lásce k Ježíši Kristu během jeho života a jeho smrti i po jeho vzkříšení. Zvláště vzpomíná její apoštolskou roli vůči apoštolům, kterou ji poctil Vzkříšený Pán. Svatý otec František učinil toto rozhodnutí právě v kontextu Svatého roku milosrdenství, aby ukázal význam této ženy, která prokázala velkou lásku ke Kristu a byla Kristem tak velmi milovaná.