Pán Ježíš v dnešním podobenství prohlašuje o Božím království toto: „Boží království je podobné člověku, který zaseje do země semeno; ať spí, nebo je vzhůru, ve dne i v noci, semeno klíčí a roste, on ani neví jak.“ Boží království je ústředním očekáváním celých Dějin Spásy. Židé i křesťané prvních staletí si na základě Božího Zjevení lépe uvědomovali to, co nám dnes často uniká, že žijeme ve vyhnanství, daleko od Pána. I my se přece denně i vícekrát modlíme: „Přijď království tvé, buď vůle tvá jako na nebi tak i na zemi …“ Každý den znovu a znovu prosíme o to, aby přišlo Boží Království. Kdyby náš svět byl Božím královstvím, nemuseli bychom tak úpěnlivě prosit, aby i na zemi zavládlo to, co je v nebi, abychom i na zemi mohli prožívat to, co prožívají blažení v nebi. Je to vůbec možné? Je možné, prožívat nebe zde na zemi? Každý den se za to modlíme. Myslíte si, že nás Ježíš naučil modlitbu, která by nemohla byt vyslyšena? Když jednou apoštolové položili Ježíšovi otázku: „Kdy přijde Boží království?“, dostali zajímavou a velmi překvapivou odpověď: „Království Boží je ve vás! Boží království nepřijde pozorovatelně!“”
I zkušenost Panny Marie potvrzuje, že to možné je. Ona ve svém chvalozpěvu svědčí: „Velebí má duše Pána a můj duch jásá v Bohu mém Spasiteli, neboť veliké věci mi učinil ten, který je mocný.“ Panna Maria potvrzuje, že už nyní můžeme mít v srdci radost, kterou mají nebešťané v nebi. Zem sice stále zůstává vyhnanstvím, ale v našich srdcích se již nyní objevuje Boží království v té míře, v jaké se podřizujeme a oddáváme Ježíšovi. Už v tomto světě prožíváme Boží Království všude tam, kde svou vůli podřizujeme vůli Boží, všude tam, kde uznáváme Ježíše za svého krále a přijímáme požehnání jeho vlády. Král už přišel, třeba ho jen za krále uznat a podřídit mu svůj život.
Království Boží nebudujeme tak, že se my sami začneme horlivě cvičit v ctnostech a tak se staneme lepšími. Boží království má svůj základ ve víře a v odevzdanosti, ve Svatém Přijímání nebo v přijetí Ježíše Krista a v našem následném odevzdání. Ježíš je Život. Ne život, který bychom měli silou své vůle napodobovat a kopírovat, ale Život, který má vlastní sílu a vitalitu, který roste tak, že ani nevíme jak. Je jen jeden Život a tím je Bůh Sám. Bez Boha neexistuje žádný život, ale jen živoření ke smrti. Pokud se člověk usiluje žít bez Boha, nutně umírá a schopnosti jeho duše se nerozvíjejí. Ale když se odevzdá Bohu, když uzná Ježíše za svého Pána a přijme ho za svého Spasitele, tehdy se i v jeho životě objeví Velké věci, které mu udělá Pan.
Podobenství doslovu mluví o tom, že člověk ani neví jak v něm začne existovat nějaká ctnost, nebo nějaký dar Ducha Svatého. Od nás se žádá s ochotou přijmout Slovo. Boží Slovo je jako duchovní gen, obsahuje v sobě informaci, podle které bude Duch Svatý v nás vytvářet osobnost Ježíše Krista. Od nás se očekává, že ho zasadíme, že ho přijmeme, že ho budeme zalévat touhou po podobnosti s Ježíšem, tedy láskou k Němu a že nebudeme myslet, chtít a konat opačně. Když jsme přijali tento nový život, když jsme přijali Ježíše do svého srdce, máme s ním chodit, jako když se dva zamilují.
Každý hřích nás vrhá do otroctví, pod moc zlého ducha. Určitě mi dáte za pravdu, že hřích ještě nikoho neučinil šťastným. Myslím, že by o tom věděli hodně mluvit zpovědnice. Mluvili by o lidském neštěstí, které způsobil hřích a ďábel v našem životě. Ďábel pokaždé slibuje člověku jakési evangelium naopak: „Když půjdeš po cestě své vůle a svých choutek, budeš jako Bůh!“ My však již velmi dobře víme, co následuje: Otevření očí, poznání zla, bolesti, smrti, strachu, deprese, vyhnání z ráje, ztráta Božího přátelství.
Spása člověka spočívá v tom, že přijme Ježíše do sebe, znovu se v poslušnosti podrobí Božímu zákonu. Toto je zkušenost všech těch, kteří ve světě uskutečňují vůli Boží. Když kráčíme cestou Božích přikázání, roste v nás vnitřní mír, roste vnitřní štěstí, dokonce roste naše odolnost vůči hříchu, roste účinnost našich modliteb, roste láska k Bohu a jeho Slovu. Toto všechno způsobuje Ježíš, kterého jsme přijali jako svého Pána a Spasitele. Je to přesně tak jak říká: „semeno klíčí a roste“ a člověk ani neví jak.
A přece tu musí být jedno. A o tom nám říká sv. Pavel ve svém listě: „A proto stůj co stůj usilujme o to, abychom se mu líbili, ať už v domově (těla) zůstáváme, nebo se z něho odebíráme.“ Úsilí „líbit se“ je velmi důležité všude tam, kde jde o lásku, ať už se jedná o manželství nebo přátelství. Úsilí „líbit se“ je to podstatné při vzájemném chození a proto toto vzájemné chození patří k nejkrásnějším obdobím lidského života. Mohlo by to pokračovat dál, kdyby manželé nezapomínali na to, že chodit s někým nekončí v manželství. I v manželství má pokračovat vzájemné chození. I tam musí být stále úsilí „líbit se“.
Ale platí to i v duchovním životě. Pokud ve mně vyhasne toto úsilí „líbit se“, ta snaha cosi investovat do vztahu k Ježíši, může se stát, že začnu prožívat své povolání jako nepovedené manželství. Důležité pro správné pochopení našeho pozemského životě je i to poslední, co říká sv. Pavel. „My všichni se přece musíme objevit před Kristovým soudem, aby každý dostal odplatu za to, co za života udělal dobrého nebo špatného.“ Život každého bude podroben soudu, a proto žijme zodpovědně. Uznejme už nyní v našem životě vládu Božího Slova, aby když přijde čas soudu, byl v nás jeho život.