Sv. Pavel ve svém listu nazývá život na této zemi vyhnanstvím. Říká: „dokud jsme doma v tomto těle, jsme jako vyhnanci v cizině, daleko od Pána“. Velmi často chápeme svou pozemskou existenci nesprávné a pak se zlobíme na Boha. Jsme zamilovaní do svého vyhnanství až natolik, že musíme být z něj násilně vytrženi. Člověk, který si vírou osvojí Boží pohled, neprožívá smrt jako násilné vyrvání, ale jako konečně Vykoupení. Zbožný židovský apokryf „Život Adamův“ říká, že Adam po svém vyhnání z Ráje, proplakal celý život. On věděl, co ztratil. My na rozdíl od něj, nevíme, co nám chybí. Podmínky našeho vyhnanství se nám zdají celkem snesitelné a lidské. Až když člověk potká Boha, tehdy pochopí, jak je na tom bídně, v tomto „krásném“ pozemském vyhnanství.
Zaposlouchejme se nejprve do svědectví ženy, která přežila klinickou smrt. Možná na pozadí slyšeného lépe porozumíme tomu, co tvrdí apoštol. Ona vzpomíná: „V okamžiku se černý prostor rozšířil a já jsem vletěla do nového horizontu, který představovalo obrovské Světlo. Jeho velikost je nepopsatelná. Bylo růžové a bílé, sálající obrovskou a nezmenšující se silou. Skutečně, velmi zvláštní. Hořelo jako planoucí pec, ale vůbec nepálilo. Současně se světlem před sebou se mi zdálo, že se pohybuji směrem „nahoru“ velmi rychle a s pocitem nesmírného vnitřního štěstí, které lidskou řečí nelze popsat. V tom okamžiku se vše z mého života, jakkoliv krásné, stalo zcela zanedbatelné a ubohé. Jedinou mojí snahou, zcela pohlcující celé mé vnímání, bylo, dostat se k tomuto světlu. Všude se rozprostíralo ticho, jen přede mnou se ocitla nějaká, jakoby železná, naležato položená mříž, která mi bránili vykročit. Tehdy jsem slyšela jasný hlas, velmi laskavý, patřící jakoby muži: „Chceš jít ke mně?“ Byl to okamžik, když jsem chtěla nedočkavě říct: „Ano!“ Současně jsem si ale sama v sobě pomyslela: „Vždyť máš dvě malé děti.“ V tom okamžiku jsem se probrala na nemocničním lůžku.“ Tolik svědectví.
Apoštol Pavel píše: „Jsme ustavičně plní důvěry. Víme, že dokud jsme doma v tomto těle, jsme jako vyhnanci v cizině, daleko od Pána. To proto, že v nynějším stavu v Boha jen věříme, ale dosud ho nevidíme (neboť žijeme ve víře, a ne v nazírání).“ Písmo Svaté hlásá, že člověk byl z Ráje vyhnán a byl mu zabráněn vstup ke stromu života. Ráj byl místem, kde Bůh i člověk tvořili společenství a kde člověk důvěrně poznal svého Boha. Bůh nás stvořil pro Ráj a ne pro vyhnanství. Nicméně víme, že hřích narušil přátelství s Bohem, tak životodárné důležité pro člověka. Odraz této pravdy nacházíme více méně ve všech náboženstvích a mytologiích.
Člověk se osamostatnil na svou vlastní škodu. Buduje svět bez Boha, bez Lásky. člověk, který nechce uznat Boží Království, který netouží po Boží vůli, ale hledá cestu své vůle, vnímá plynoucí čas jako katastrofu. Nicméně pro nás, kteří toužíme po Božím Království, je plynoucí čas milostí, která nás přibližuje k vysvobození. Můžeme si položit otázku: „Prožívám tento svět jako vyhnanství, daleko od Pána, nebo jej prožívám jako svou vlast, svůj domov, kde jsem sám sobě pánem a těším se z toho?“ Pokud uvěříme tomu, co tvrdí apoštol Pavel, přestaneme se bát plynoucího času. Plynoucí čas budeme chápat jako krácení doby vyhnanství. Ve vyhnanství člověk pláče a touží po vlasti. Není normální, když někdo ve vyhnanství začne naříkat, že mu přišel čas vrátit se domů. Jsme daleko od Pána. Jak lépe vyjádřit tento stav. Kdybychom smýšleli jako sv. Pavel, neprožívali bychom stárnutí a pozvolné umírání tak tragický. Je pravda, že toto vyhnanství trvá jeden celý lidský život, ale přece je to jen přechodný pobyt. Kolik lidí se upsalo tomuto přechodnému místu?
Bůh, Všudypřítomná Dobrota, který vše stvořil, náš Bůh a Pán je nám osobně neznám. Neznáme ho z vidění, jen z doslechu, jen z víry a ne z nazírání. Bůh, který nás nesmírně obdaroval, který stále o nás stojí, je nám osobně neznám. Je žalostné, že tento Nekonečný Oceán Lásky neznáme. Věříme v Něho, ale nevidíme Ho. Přestože v Něho jen věříme, už nyní prožíváme jakési tušení, které nás naplňuje radostí. Zatím nevidíme Boha, ale máme v Něho důvěru.
„Jsme však plní důvěry a chtěli bychom raději opustit domov tělesný a odebrat se do domova k Pánu.“ Hebrejské slovo pro pokání „tešuva“ mimo jiné vyjadřuje radostné pocity vyhnance, který se vrací domů. Smrt, přijatá z lásky k Bohu, může být nejúžasnějším završením celoživotního pokání. Jsme daleko od Pána! Nejde o prostorovou ale o morální vzdálenost. Bůh je všude, na každém místě, ale poznat a zakusit ho můžeme jen tehdy, když milujeme, když děláme dobro, když se angažujeme pro Lásku, když žijeme podle jeho Zákona. Často jsme fascinováni krásou stvořených věcí, ale jak Krásný musí být Ten, kdo tohle všechno stvořil?
„A proto stůj co stůj usilujeme o to, abychom se mu líbili, ať už v domove (těla) zůstáváme, nebo se z něho odebíráme.“ Jak důležité je toto úsilí „líbit se“. Je důležité všude tam, kde jde o Lásku. Manželé rádi vzpomínají na společné chození. Když dva lidé spolu chodí, je to krásné právě pro toto úsilí líbit se jeden druhému. Je chyba pokud se na tuto zákonitost mezi manžely zapomene. Pak chladně vzájemný vztah. Úsilí „líbit se“ Pánu je podstatnou skutečností duchovního života. Pokud nehledáme způsob, jak lépe a více se mu líbit, úroveň dosaženého vztahu se stane pro nás rutinou. Ale vztah lásky je určen k tomu, aby se prohluboval.
Cesta k Bohu spočívá v plnění Boží vůli. Když plníme Boží vůli, tehdy se v nás objevuje Boží přítomnost. Pokud žijeme ve shodě s Boží vůlí, stále v nás roste poznání Boha a z moci jeho Božské Slávy, dostáváme sílu k trpělivosti a radostné vytrvalosti. Proto se i my velmi snažme „líbit se Bohu“, konat jeho vůli, neboť jen tak upoutáme na sebe laskavý Boží pohled. Bůh si nás všimne, když si my všímáme jeho příkazy. I ze slyšeného příběhu jsme mohli pochopit, že člověk má zábrany na cestě k Bohu, dokud má vědomí jakési nesplněné povinnosti.
„My všichni se musíme objevit před Kristovou soudem, aby každý dostal odplatu za to, co za života udělal dobrého nebo špatného.“ Všichni půjdeme před soud. Nezapomínejme na to! Žijme zodpovědně! Někdy žijeme tak hloupě a pomýlené, že hledáme, co špatné si ještě můžeme dovolit, co ještě Kristus unese. Ale toto vyjednávání se zlem zabíjí vzájemnou důvěru a lásku. Všichni se musíme ukázat před soudnou stolicí Kristovou.
Abrahamovi, našemu otci ve víře, bylo přislíbeno Bohem: „Já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna“. Nejúžasnější odměnou pro duši, která se snaží plnit vůli Boží, je Bůh sám. Žijme pro Věčnost! Nebuďme soustředěný jen na tento svět, jako kdybychom od něj čekali odměnu za své dobré skutky. Budeme zklamáni. Ale čekejme odměnu Krista. On bude spravedlivě soudit živé i mrtvé. On sám bude odměnou, Boží Vtělení do nás. A vědomě se připravujme na svou smrt. Abychom ji nebrali jen jako nutné zlo, ale tak jako sv. František, který ji nazval sestrou. Ona nám pomůže přejít z vyhnanství do života. Nezapomeňme však naplnit svůj život dobrotivosti, protože Kristus bude odměňovat naše skutky. Nemůžeme nezodpovědně utéct ze života, to by nebylo ve shodě s vůlí Boží. Poznání věčnosti začíná v modlitbě a v skutcích lásky už tady na zemi. Když nezištně milujeme, když zapomínáme na sebe, můžeme pocítit něco z radosti, která se blíží radosti spasených duší.