V dnešním druhém čtení jsme slyšeli prohlášení sv. Pavla o skutečnosti, která se stala v určeném čase: „Kristus v ten čas, když jsme ještě byli slabí, zemřel za bezbožníky.“ Kristus zemřel v určeném čase za bezbožné, když jsme byli ještě bezmocní. Kristus v určeném čase zemřel za nás bezbožné. Je to čas, který určil Bůh na naši záchranu. Sv. Pavel stav člověka po dědičném hříchu charakterizuje jako stav bezbožnosti a z toho plynoucí bezmocnosti. Možná někdo řekne: „Nikdy jsem nebyl bezbožný. Narodil jsem se v dobré křesťanské rodině a od malička jsem byl pokřtěn.“ „Bezbožnost“, o níž píše a mluví sv. Pavel, není totéž jako ateismus. Bezbožnost, o níž píše sv. Pavel, se dotýká každého z nás.
Je to bytostný stav nepřítomnosti Božího Ducha v našem srdci. Je to důsledek prvotního hříchu. Teologie nás poučuje, že prvotní hřích sice není osobní, tedy vědomě a dobrovolně spáchán, ale každého člověka až velmi osobně zasahuje. Je to ztráta smyslu pro Boha svého Stvořitele, je to ztráta svatosti a prvotní spravedlnosti, ale přesto lidská přirozenost není zcela zkažená: je jen poraněná ve svých vlastních přirozených silách, podrobena nevědomosti, nakloněná k hříchu. Všichni se do tohoto světa rodíme bez Boha, na rozdíl od našeho praotce Adama, o kterém Boží Slovo říká, že Bůh mu při stvoření vdech do nozder svůj Dech, svého Ducha. Teologie nás poučuje, že první lidé v ráji žili na úrovni Bohočlověka. Měli v srdci Boží Slovo a žili v moci Ducha. Ale svou nesprávnou volbou ztratili Boží přátelství.
Bůh se nemůže projevit v člověku bez jeho souhlasu, jako činná láska, neboť respektuje jeho svobodu. Bez Boha nemůžeme naplnit smysl své existence „stát se Božím obrazem“. Není v nás Dobrota, Svatost, Spravedlnost. Bez Boha je člověk bezmocný, vydán do područí svých hříšných sklonů. Možná znovu někdo namítne: „Ale vždyť já až tak těžce nehřeším!“ Problém je však v tom, že jsme zlí nejen proto, co děláme, ale i proto, co po hříchu jsme. Hřích je v tom, že nejsme dobří, že nejsme chrámem Ducha a obrazem Boha. Možná dokážeme být slušní, ale bez Boha nemůžeme být skutečně dobří.
Kniha Genesis se nám snaží vysvětlit drama prvotního pádu pomocí symbolů, hovoří symbolickou řečí o „jedení ze stromu poznání dobra a zla“. Církev učí, že podstata prvotního hříchu tkví v tom, že si člověk přisvojil dispoziční právo na svůj život. Sám chtěl rozhodovat o tom, co je dobré a co je špatné a na to nemá právo, protože to je zjeveno a dáno Božím Slovem. Člověk udělal něco podobného, jako když by někdo kupuje automatickou pračku a odmítl by při tom respektovat návod k použití. Tomu, kdo odmítne návod k použití, nelze dát záruční lhůtu
V tom okamžiku, kdy člověk vědomě odmítl poslušnost Bohu, ztratil Boží přátelství. Ztratil Boží uznání ke svému životu. Nedostal Boží záruku a Boží požehnání ke svému životu. Ztratil Vědomí a Poznání svého Stvořitele. Katechismus to vyjadřuje skutečností, když učí, že se rozum člověka zatemnil, vůle se naklonila ke zlu a oči se mu otevřely pro žádostivost. Člověk se stal neschopným konat dobro a bezmocným vůči zlu. Kristus však svým Vtělením a svou Smrtí prolomil tuto neschopnost člověka obnovit spojení s Bohem, s Dobrem.
„Vždyť sotva kdo položí život za spravedlivého – možná, že se někdo umřít odhodlá za toho, kdo je mu milý. Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme byli ještě hříšníky.“ Člověk po hříchu ztratil důvěru vůči Bohu, víru v Boží lásku, neboť nezažíval Boží přátelství. Nevěřil, že by ho Bůh mohl milovat i za cenu bolesti a smrti. Nevěřil tomu, že by ho Bůh mohl milovat v smrti. Toto vše se uskutečnilo prostřednictvím Pánovy smrti na kříži. Jak se díváme na kříž? Dívejme se na něj jako na vyznání lásky! Jako na důkaz Boží lásky vůči hříšnému člověku! Kříž nechce být naší obžalobou, kříž chce být především vyznáním dvojjediné lásky. Lásky vůči Bohu a to svou poslušností až k smrti, ale i lásky vůči člověku. Dnes chci zvěstovat Boží lásku, která se projevila v Ukřižovaném Kristu. Toto udělal pro nás, kdy se ještě nedalo mluvit o žádné naší záslužnosti.
„Tím spíše tedy budeme zachráněni skrze něho od (Božího) hněvu teď, když jsme ospravedlněni jeho krví.“ Vždy, když přijímáme odpuštění hříchů, si musíme toto uvědomovat. Jak draho jsme vykoupeni. Každá zpovědnice by měla mít zevnitř barvu lidské krve, abychom si uvědomovali, že naše hříchy jsou smývané tím nejdražším a nejúčinnějším čisticím prostředkem a to krví Kristovou. Možná právě tato hrůza z prolité krve Nevinného nám dá sílu v boji proti hříchu. Jsme ospravedlnění zadarmo, nikdo od nás nežádá nějaké finance za zpověď, ale zároveň jsme draze vykoupeni, Kristovým životem a smrtí.
„Neboť jestliže jsme byli s Bohem usmířeni smrtí jeho Syna v době, kdy jsme s ním byli ještě znepřáteleni, tím spíše – po usmíření – budeme zachráněni jeho životem. Ba ještě více! Smíme se i chlubit Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, protože skrze něho se nám nyní dostalo usmíření.“ Jsme zachránění Jeho životem nejen v tom zmysle, že Kristus kdysi žil tu na zemi, ale i v tom zmysle, že Ježišův život je obsažen v Božím slově a v eucharistii. Eucharistie je svátosti Božího Vtělení, které chce a má pokračovat do nás, jinak můžeme být úplně mimo i když jsme v neděli pravidelné v kostele. Kdo z nás je ještě znepřátelen s Bohem, kdo mu ještě nevydal svůj život ke Spáse, kdo ještě nepřijal jeho Život?
O sv. Františkovi z Assisi je napsáno, že: „Všechny tkáně jeho bytí hořely láskou pro Svátost Těla Páně, a nedokázal si sám vysvětlit, jak mohl On mít vůči nám takovou blahosklonnost a lásku. Pokládal za znamení chladného pohrdání, kdyby nebyl přítomen alespoň jedné mše za den, když k tomu měl možnost. Často přijímal s takovou oddaností, že i druhých k oddanosti strhával. Tuto vznešenou Svátost obklopoval takovou úctou, že přinášel v oběť všechny své údy, a když obětovaného Beránka přijímal, obětoval mu svého ducha v ohni, který stále hořel na oltáři srdce.“ (2 Cel 20).