Stav dosažený vítězstvím nad démony nazývají duchovní autoři různé: U Kassiána je to „čistota srdce“, u Benedikta „pokora“, u Atanáše „ataraxia – vyrovnanost, svoboda od věcí, oprostenosť“, u Evagria „apatheia – nevášnivosť“. Řekneme si ještě o několika znacích tohoto stavu, jak ve svém díle Praktikos popisuje Evagrius: „Když se začne intelekt (mysl) bez rozptylování modlit, to signalizuje, že ustává boj o emocionální část duše – ve dne i v noci.“ Modlitba bez roztržitosti je pro Evagria nejvyšší činností ducha. Rozum je zcela u sebe, nezkalen emocemi. Je schopen nahlížet na Boha. Emoce námi přestali házet sem a tam. Našli jsme sami sebe, ne v jakémsi bezcitném stavu, ale v celkovém uklidnění vnitra včetně našich citů, které jsou nyní zcela zaměřené k Bohu.
„Důkazem nevášnivosti – apatheie je stav, kdy rozum – nous začíná vidět své vlastní světlo, když zůstává klidný i tváří v tvář fantazijním obrazům ve snu a na věci nahlíží klidně.“ Rozum vidí vlastní světlo. Tato myšlenka je podstatným tématem evagrianskej mystiky. V Jungovém slovníku by to znamenalo asi: Člověk našel své vnitřní já (já sám) a je si vědom své osoby. Nese v sobě obraz svého vnitřního já. Svoboda od fantazijních obrazů je znamením pro skutečnost, že se nevědomí dostatečně začlenilo, takže už neprovádí žádný rušivý vliv.
Oproštěné nazírání na věci popisuje Evagrius blíže na jiném místě: „Právě tak jako zrcadlo zůstává neposkvrněné obrazy, které odráží, zůstává i nevášnivá duše neposkvrněná věcmi tohoto světa.“ Člověk poznává věci, ale ony v něm již nevyvolávají bouře. Dalo by se říci: Člověk vidí věci, aniž by do nich promítal své vlastní city a přání. Je schopen vidět věci klidně, aniž by je míchal a kalil svými projekcemi. Protože své projekce stáhl, věci v něm už nevíří city ani pudy, které se na dně každé projekce skrývají.
Kdo démony přemohl, pro toho je svět od nich zbaven. Démoni už nejsou schopni proti němu bojovat věcmi tohoto světa. Mnich (člověk) tyto věci poznává takové, jaké jsou. Svým vítězstvím nad démony osvobozuje věci k bytí sebou samými (aby mohli být tím, čím opravdu jsou).
„Duše získala nevášnivosť (apatheiu), pokud je bez vášni nejen k věcem, ale je bez neklidu (ataraxosu) i vzhledem ke vzpomínkám.“ Uspořádaný teď není jen vztah k přítomným věcem a lidem, ale i k minulosti. Kdo zvítězil nad démony, uzdravil tím zároveň i svou minulost, svou životní cestu. Vzpomínky už nejsou ranami, které neustále bolestně víří problémy, nejsou již příčinami projekce člověka, ale jsou uzdraveny a nepůsobí proto už zmatek, zahorklosť ani nevraživost. Všechny pocity nenávisti a hořkosti, které jsme si vybudovali jako obranné mechanismy na utrpěné urážky, byly vypuštěny na Boží Světlo a tak je Bůh mohl uzdravit. Již více nemrzačí náš život. Ztratily svou účinnost. Minulost byla přijata. Tak už ji démoni nemohou využívat, aby nám nahnali strach, vyvolaly rozladění, hněv nebo smutek. Minulost je uzdravena a proto se můžeme k Bohu modlit bez rozptýlení. V modlitbě se již nevynořují vzpomínky na vlastní zranění, aby nás vzdálili od Boha. Jsme schopni být zcela přítomni a úplně se otevřít přítomnému Bohu.
Závěr: Z toho, jak boj s démony popsali Evagrius Pontský, sv. Atanáš a sv. Kassián poznáváme, že starověké mnišství mělo mohutnou zkušenost v zacházení se zlem, v zacházení se stínem, s obsahem nevědomí (podvědomí). Mniši dokázali pojmenovat ohrožení, které jim z nevědomí (podvědomí) hrozili.
Nedělali chybu, kterou děláme my sami, že neřešíme své problémy ani s lidmi ani před Bohem. Všechno zlo, co jsme zažili, zatlačujeme do podvědomí bez ventilu upřímnosti vůči Bohu i vůči lidem. Pak se z nás stávají ne lidé milující, ale do slova a do písmene drsňáci, nemilosrdný , bezcitný, neurotický. Když se podíváme na sebe, zjistíme, že nepůsobíme až tak přitažlivě na pohany venku, aby je to mezi nás táhlo. Nejsme lidé, kteří jsou přitažliví kvůli vyrovnanosti svého života.
Často jsou lidé chodící do kostela, podobný sudu střelného prachu: „Pozor nedotýkat se!“ Vypadají pěkně, protože na mši mluví jen kněz, ale když se někdy navodí v kostele atmosféra, že se jednotlivci začnou otevírat, často jsme zděšeni nad jejich životními postoji. Naši lidé bývají tak zranění, že nejmenší, co i jen slovní dotyk, vyvolá u nich nepřiměřenou reakci. Ideálem dokonalosti se stala „bezvzťahovosť“ – „nikoho nemít, s nikým se nepřít.“ „Co tě do mne, Ježíši, přišel jsi mně zahubit?“ Toto je častá reakce alespoň uvnitř duše věřícího člověka na Slovo kněze.
Pán Ježíš říká: „Dávejte pozor, jak slyšíte!“ Kdybyste byli v našem postavení kazatelů, často byste se setkali s jevem, co všechno lidé ve vašem kázání uslyší. Ještě, že si kázání obyčejně píši. Při poslechu je velké nebezpečí projekce. Promítáme do druhého svůj svět a neslyšíme to, co on skutečně říká, ale to, co nějak chceme slyšet. Na začátku jsme si řekli, že jeden znak vítězství nad démony je soustředěnost, neroztržitost. Roztržitost je znakem toho, že náš vnitřní svět není uzdraven, že je v něm hodně nevyřešených věcí. Roztržitý člověk nejen že není schopen se modlit, ale není schopen ani poslouchat.
Často chceme žít svůj křesťanský život z iluze, kterou nám ale Pán Bůh nedal, „o dobrém člověku, který se jmenuje já“. Samozřejmě pokud jsem já, dobrý člověk, tak jsou všichni kolem mě zlí, protože mi nespravedlivě ubližují, ale pokud pochopím, že jsem člověk hříšný, že jsem tak špatný, že Bůh musel nade mnou vynést rozsudek smrti, že my všichni jsme v podstatě odsouzeni do vyhnanství a na smrt, až natolik jsme zlí a nebezpeční pro celý vesmír, až když toto pochopíme, tehdy se jinak začneme dívat na Boží výchovu v našem životě. Pak skončíme se sebelítostí. Izák z Ninive učí: „Kdo vidí svůj hřích, je větší než ten, kdo viděl anděla.“
Ale vraťme se k Evagriovi. Starověcí mniši nepotlačovali zlo v sobě, nýbrž jej přiznávali před sebou, před druhými a především před přítomným Bohem. Na své cestě k Bohu prožíváme vždy znovu a znovu fascinaci zlem, zakoušíme jak se nás snaží okouzlit. Psychologie popisuje jaké psychické a fyzické jevy se se při tom odehrávají. Co, nebo kdo, za touto fascinací stojí – ono tajemství zla, které se odráží ve všech náboženstvích, filozofiích a mýtech všech národů, to se psychologickému bádání trvale vymyká.
Jazyk starých mnichů si nenárokuje dokonalé vědecké proniknutí těchto jevů, snaží se člověku podat pomocnou ruku, aby s nimi dokázal správně zacházet. Jung se domnívá, že mnoho neurotických poruch je způsobeno tím, že v našem nevědomí existují obsahy, pro které dodnes nemáme pojmenování. Jsou tedy neosloviteľné a nevypověditelné, proto nemohou vystoupit do vědomí a působí na naše vědomí rušivě. Pokud mniši hovoří o boji s démony a nazývají jménem různé pokušení, pudy a emoce, včetně jejich příčin, rozvazují tím jazyk obsahům, které jsou ukryty v podvědomí každého člověka a ovlivňují odtud jeho vědomí. Jung považuje za správné a našemu psychickému zdraví užitečné, že i dnes hovoříme při jednání s podvědomím (nevědomím) v náboženských pojmech, protože nám to pomáhá převést nevědomé obsahy do vědomí a tam je ozřejmit a integrovat. Pokud k tomu totiž nepřijde, začne jejich často silná energie proudit do vědomí a zvýší jejich intenzitu na chorobný stupeň. Vznikají tak zdánlivě nepodložené fobie a obsese, strachy, nutkavé představy, chorobné odpory, tak jistě i přepjaté názory, zvýšená přecitlivělost (idiosynkrásie), hypochondrické představy a intelektuální perverzity, které se maskují podle okolností sociálně, nábožensky či politicky.
Mniši při svém popisu zápasů s démony rozvazují jazyk skutečnosti, které musíme čelit všichni. Na cestě k Bohu zakoušíme, že nás mnoho z toho, co chováme ve svém nitru, chce od Boha vzdálit. Neseme v sobě pudy, žádostivé touhy, přehnaně potřeby, mocenské choutky, negativní city, které nás dělají slepými na skutečnost. Máme v sobě i prudké afekty, které nás matou a zkreslují náš pohled na Boha. Mniši zakusili, a poznali, že se k Bohu nedostaneme, pokud se s těmito pudy a emocemi nesetkáme, nevyrovnáme. A není možné je potlačovat, je nutné si je přiznat a naučit se s nimi zacházet.
Styk se zlem přitom přijímá různé formy – někdy je do sebe vpustíme, abychom je mohli přesně pozorovat a následně i přemoci. Jindy existuje jediná možnost, jednoduše řečeno, negativní skutečnost odříznout, démona vyhnat. Potřeby ohlašující se v pudech si musíme přiznat a přiznat jim správnou míru. Se svými touhami a afekty musíme mluvit, abychom mohli do nich přinést řád. Pak už nebudou tvořit překážku v našem úsilí otevřít se Bohu, dát se vést a přeměnit Božímu Duchu.
Je úplně jedno, jak všechny tyto překážky, které nás zdržují od Boha a tím zároveň od našeho sebeuskutočnění, nazveme. Podstatné je abychom se jim postavili na odpor a nepodlehli pokušení vůbec je nebrat na vědomí ve svém pomýleném idealismu nebo je potlačovat. Zkušenost starověkých křesťanů nám pomůže rozlišit pokušení a nájezdy zla, dopomohou nám k vítězství nad vším tím, pokud budeme ze všech sil zápasit o vnitřní čistotu a bezpodmínečnou otevřenost vůči Bohu, aby se naše srdce stále více otevíralo Božímu Duchu a Boží Lásce.