V prvním čtení jsme slyšeli, jak potok, při kterém se skrýval prorok Eliáš, vyschl. Kdybychom četli, co bylo před tím, slyšeli bychom o rozkazu, který byl dán havranům, aby Eliáše živili. A oni poslechli. Přinášeli mu ráno chléb a večer maso. Bůh se mu postaral o snídani i večeři. Eliáš se staral o věci Boží a Bůh se staral o jeho živobytí. Havrani ho krmili, jakoby si ho popletli se svým mládětem. V dnešním úryvku slyšíme, jak mu znovu zaznělo Pánovo Slovo: „Vstaň a jdi do sidonské Sarepty a usaď se tam. Neboť jsem poručil jedné vdově, aby tě živila.“
Je to zajímavý příkaz. Když tam Eliáš přišel, potkal sice chudou vdovu, ale nezdá se, že by věděla něco o Božím příkazu ohledně živení Eliáše. Dokonce to vypadá beznadějně. Je tak chudá, že se chystá spolu se svým synem sníst to poslední, co má. Eliáš se nedá splést zdáním, ale ví, že je to ona. Z jedné strany to vypadá, že do rodiny přibude další hladový krk. Ale ve skutečnosti v tomto tajemném hostu přijde do rodiny Boží záchrana. Vdova, i když o tom neví, plní poslušně Boží rozkaz, Boží zákon pohostinství. Eliáš se nestydí přijmout její službu, protože ví, že skrze něho bude Pán tuto rodinu živit. Přichází jako obtížný pocestný a žebrák, ale stává se požehnáním.
Víme, co ji prorok ve jménu Božím zaslíbil a slyšeli jsme, co se dělo: „Ona tedy šla a udělala podle Eliášových slov a jedla ona, on i její syn po drahný čas. Z hrnce se mouka nevyprázdnila a ze džbánu oleje neubývalo podle Hospodinova slova, které promluvil skrze Eliáše.“ Zněje nám to jako pohádka? Kdyby nás poslouchal nějaký nevěřící, možná by řekl: „Křesťané, vzpamatujte se, vždy věříte pohádkám.“ Vůbec se zato nestydím, protože tam, kde se věří ve Všemohoucího Otce, jsou možné i pohádky. Bohu není nic nemožné. Problémy máme pouze my lidé. Bůh nemá problémy, snad kromě naší malé lidské víry. Spíše se mi zdá, že naše lidové pohádky jsou inspirovány biblí. Od pohádky se to však odlišuje právě tou poslední částí: „podle Hospodinova slova, které promluvil skrze Eliáše“. Víra je schopnost přijmout a vzít vážně Boží Slovo. Bůh to přislíbili, Eliáš i vdova tomu uvěřili a stalo se tak.
Abyste se přesvědčili, že opravdu nejde o pohádku, přečtu vám příběh z knihy „Útočiště“, od spisovatelky Corrie Teen Boom. Tato kniha popisuje její zážitky z koncentráku, kam se tato Holanďanka dostala proto, že pomáhala v odboji a při záchraně Židů během II. světové války. V knize píše: „Stala se ještě další zvláštní věc. Z lahvičky, která obsahovala D – vitamín, stále vytékaly kapky. Zdálo se to úplně nemožné, tak mnoho dávek za den. Nejednou lék kromě Betsy užívalo ještě asi dvanáct žen z našeho patra. Můj instinkt mi pokaždé říkal, abych s tím šetřila. Betsy tak očividně slábla! Ale ostatní ženy byly také nemocné. Bylo těžké říci ne, očím, které hořely od horečky a rukám, které se třásly zimou. Pokoušela jsem se dávat kapky jen tím nejslabším – ale i těch bylo brzy patnáct, dvacet, pětadvacet.. Ale pokaždé, když jsem naklonila lahvičku, na konci skleněného kapátka se objevila kapka. To už nemůže být! Držela jsem ji proti světlu, pokoušeje odhadnout, kolik zůstalo, ale tmavohnědé sklo bylo příliš hrubé na to, aby se dalo přes něj vidět.
„V Bibli byla žena“, řekla Betsy: „jejíž džbán oleje se nikdy nevyprázdnil“. Pohledala ve své bibli příběh o chudé vdově ze Sarepty, která do svého domu přijala proroka Eliáše. „Mouka z hrnce neubývala, ani olej ze džbánku nechyběl, podle slova Hospodinova, které ohlásil skrze Elijáše.“ Nuž ale bible je plná příběhů o zázračných věcech, které se udály kdysi dávno. Jedna věc je věřit, že takové věci byly možné kdysi dávno, jiná věc bylo uvěřit, že i v našem případě se stal zázrak, nyní v těchto dnech.
A přece se tak stalo, dnes, další den a další, až nakonec užaslá skupinka pozorovatelek stála okolo, sledujíc, jak kapky padají na denní podíly chleba. Mnoho nocí jsem přebděla v spršce slámy padající z horních slamníků, pokoušejíc se pochopit zázrak dobroty, vylité na nás. „Možná“, šeptala jsem Betsy: „že pouze molekula nebo dvě se dostanou přes dírku, a pak na vzduchu rostou!“ Slyšela jsem její jemný smích: „Corrie, nepokoušej se tak usilovně to vysvětlit. Přijmi to prostě jako překvapení od Otce, který tě miluje.“ Tento zázrak Boží dobroty trval až dotud, dokud se nepodařilo potají sehnat další lék. Zakončím slovy žalmu: Vězte, že Pán zázračně chrání svého svatého!” (2 4,4)