10. středa – (Mt 5,17-19)

Pán Ježíš v dnešním evangeliu prohlašuje: „Nemyslete si, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit.“

Někdy se, podobně jako Židé v době Pána Ježíše, mylně domníváme, že problémem člověka je Boží zákon a tedy prvořadá úloha Mesiáše spočívá podle nich v osvobození člověka od závaznosti Zákona, který Bůh zjevil na hoře Sinaj Mojžíšovi.

Proč je to s námi tak? Protože po prvotním hříchu se nám Boží zákon jeví jako obtížné až nesnesitelné břemeno. Židé čekali od Mesiáše, že je osvobodí od tohoto těžkého břemene. A přiznejme se, že i my křesťané se občas domníváme, že nás alespoň po smrti čeká jakýsi mohamedánský ráj, jakási blažená nevázanost, svoboda bez zákona, možnost dělat, co se nám zachce.

V zásadě to není špatná touha: moci dělat, co se nám zachce. Problém je v tom, že po prvotním hříchu se vůle člověka naklonila ke zlu. A tedy často chceme to, co nám v konečném důsledku škodí, a k tomu, co nám prospěje se musíme donutit.

Sv. Augustin to vyjádřil velmi trefně: „Boží Slovo (Boží Zákon) se ti bude nejprve jevit jako nepřítel tvé duše, dokud nepochopíš, že je příčinou tvé Spásy.“

Boží zákon je cestou Spásy. Byl dán prvním lidem jako „návod k použití“. Když kniha Genesis popisuje pád prarodičů, vzpomíná jmenovitě dva stromy: Strom poznání Dobra a Zla a Strom Života.

Stromem Života nazývají židé i válečky na kterých je navinut svitek Tóry. Strom Života nám tedy představuje Zjevené Boží Slovo, Boží zákon.

Jíst ze stromu poznání Dobra a Zla může znamenat, pohrdnutí Božím Zákonem, snahu vzít si život do svých vlastních rukou a žít jen podle své vlastní představy, čisté z vlastních sil a pro sebe.

Jako kdybyste při koupi automatické pračky řekli v obchodě, že nechcete návod k pračce, že jej nebudete respektovat. Určitě by vám v takovém případě odmítli vystavit záruční list.

Člověk zůstává člověkem, dokud zachovává Boží zákon. Člověk je složitý systém, který se skládá z duše i těla a samotné tělo se skládá z bilionů buněk. A tento celek může správně fungovat pouze při dodržování určitých zákonů. Jinak se pokazí a zahyne, přestane jako člověk správně fungovat.

Tentýž zákon byl dán Izraeli jako návod na cestu k plné svobodě z Egyptského otroctví.

„Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se to všecko nestane.“ Mojžíšův zákon a jeho požadavky mravnosti nás stále zavazují. Jen rituální předpisy byly nahrazeny novým kultem, novou obětí a novým kněžstvím.

Pátá kniha Mojžíšova obsahuje zákon svatosti. Jeho dodržování nám může pomoci přiblížit se k Bohu. Jen ten člověk, který ho zachovává, se může těšit z Boží blízkosti.

Příkazy Zákona se dotýkají i mezilidských vztahů. Mají zajistit, aby zde vůbec zůstal „lidský prostor“, ve kterém by se mohlo Boží zaslíbení realizovat.

Přikázání Mojžíšova zákona vytyčují podmínky, jak se dostat do zaslíbené země: „Izrael, poslouchej přikázání a ustanovení, která vás učím, a zachovávejte je, abyste žili a vešli do země, kterou vám chce dát Hospodin Bůh vašich otců do vlastnictví.“

Ale tato přikázání jsou stejně závazné i v zaslíbené zemi: „Hle, učil jsem vás příkazy a ustanovení, jak mi nařídil Pán, můj Bůh, abyste je dodržovali v zemi, kterou dostanete do vlastnictví.“

Tedy nejde jen o přechodné příkazy, ale o příkazy, které vedou k plnosti života. Tedy tytéž přikázání platí i v nebi.

„Kdyby tedy někdo zrušil jedno z těchto přikázání, – a třebas i to nejmenší, – a tak učil lidi, bude v Nebeském království nejmenší. Kdo se však jimi bude řídit a jim učit, bude v nebeském království veliký.“

Vyžaduje to od nás stálou pozornost a ostražitost. Tak jako kdysi první lidé byli pozváni k tomu, aby svůj ráj obdělávali a střežili, tak i my máme hlídat své chození s Bohem. „Hlídejte je a uskutečňujte! Neboť tak budete moudří a rozumní v očích národů.!“

Jen kvůli plnění Božích příkazů si i v očích nevěřících zasloužíme úctu a obdiv. Když se křesťané přizpůsobí tomuto světu a jeho pomýleným cestám, stanou se solí bez chuti, která je na nic. Když posloucháme Boží zákony, Bůh nám bude stále nablízku a my se na něj můžeme s důvěrou obracet.

Když se odchýlíme od jeho příkazů i Bůh se odvrátí od nás.

Otcové a matky, máte právo a povinnost vyučovat své děti a dokonce i své vnuky. Boží zákon je třeba vyučovat a to ne přednostně ve škole ale především doma. Svědectví rodičů a starých rodičů je pro formaci dětí velmi důležité. Škola může zprostředkovat vědomosti, ale jen rodiče mohou předat víru.

Už od dob sv. Augustina má Desatero velmi významné místo v katechezi budoucích pokřtěných a věřících. V XV. století se zavedla obyčej vyslovovat přikázání Desatera v rýmovaných formulkách, které se snadno učili nazpaměť a byly uváděny v pozitivní formě. Ještě i dnes se takto používají.

Církevní katechismy často vysvětlovali křesťanského morálního učení podle uspořádání „deseti přikázání“.

Tridentský koncil učí, že deset přikázání zavazuje křesťany a i ospravodlivěný člověk je povinen je zachovávat.

Vatikánský koncil prohlašuje: „Biskupové, jako nástupci apoštolů, dostávají od Pána, kterému byla dána veškerá moc na nebi a na zemi, poslání učit všechny národy a hlásat evangelium všemu tvorstvu, aby se všichni lidé spasili vírou, křtem a zachováváním přikázání.“

A přece přináší Ježíš cosi nového. Vždyť Ježíš je Živou a Vtělenou Tórou, Vtěleným Božím Zákonem. Božím Zákonem v člověku. Novost nespočívá v nových přikázáních, ale v tom, že se Boží zákon, skrze přijetí Ježíše jako osobního Spasitele, znovu stává součástí lidské přirozenosti a mocí Ducha Svatého je vložen do srdce člověka.

Spása je v znovu přijetí Božího Slova, které se v osobě Ježíše Krista zjevilo.

Duch Svatý způsobí, že začneme chápat jakým těžkým a až nesnesitelným břemenem je zákon hříchu, který vládne v naší narušené přirozenosti a začneme prožívat skutečnou blaženost z plnění božích příkazů, z poslušnosti Božím příkazům.

Vždyť poslušnost Božím příkazem je Láskou k Bohu, k sobě i k bližním a vede ke Spáse, k obnově přebývání Boha v nás.