Dnešní první čtení z druhého listu sv. Pavla Korinťanům nám odhaluje a ukazuje jakousi křesťanskou psychologii. Odhaluje nám pravdy, které musíme vírou přijmout, aby se uzdravila naše duše, aby nabrala ten správný směr křesťanského růstu. Křesťanský život je pozitivní růst ve víře, naději a v lásce.
„Kristova láska nás nutí k tomuto úsudku (nás rozněcuje, když si pomyslíme): Jeden zemřel za všechny, umřeli tedy všichni..“ Naše lidská láska se zažehla na víře v Boží lásku. Bůh svou lásku vůči nám dokazuje tím, že Kristus zemřel za nás, když jsme ještě žili v hříchu. Tak velmi Bohu na nás záleží. Tak moc Bůh touží po Spáse každého jednoho člověka. Ani my sami, ve své největší sebelásce, jaké jsme jen schopni, se nemilujeme takovou láskou, jakou nás miluje náš Stvořitel a Pán. Proč tak usuzuji? Protože Bůh nás svou Láskou povolává z nicoty k bytí, a když jsme se ukázaly, jako stvoření, které stále inklinují k nicotě, k hříchu a k smrti, Bůh s tím nesouhlasí a chce nás mít u Sebe ve svém Království života. Toto musí vždy rozněcovat v nás lásku. Tato láska Boha je živnou půdou pro naši lásku. Naše láska k Bohu se rodí jako odpověď na tuto lásku Boha k nám.
Věříte, že vás Bůh opravdu miluje? Kdyby vás Bůh nemiloval, už dávno by nad vámi zlomil hůl. Ale On nás chce spasit. My všichni jsme hříchem znetvoření a odsouzeni k smrti, na zatracení, ale Kristus zemřel za nás všechny. On jediný a svatý vzal na sebe hříchy světa, aby nás očistil: „a umřel za všechny, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sobě, ale pro toho, který za ně umřel a vstal z mrtvých.“ Zmateni a neuspokojující je styl života, který se žije pro sebe sama. Sobectví nikoho nemůže udělat šťastným. Sobectví je začarovaný a uzavřený kruh zatracení. Opakem sobectví je láska. Bůh není uzavřený kruh, ale Společenství osob v Nejsvětější Trojici. Otec se dává Synu, Syn se dává Otci i nám. Duch vychází z Otce i Syna.
„A Kristus zemřel za všechny, aby i ti, co žijí, už nežil pro sebe, ale pro toho, který za ně zemřel a vstal z mrtvých.” Žijeme pro Kriste. Žijeme vyvlastněný život. „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“ Takto charakterizuje křesťanský život sv. Pavel. Toto je naše Spása. Dát přednost Kristovu životu, před sebou samým.
„Proto my od nynějška nikoho neposuzujeme (podle těla) podle lidských měřítek. A třebaže jsme Krista kdysi posuzovali (podle těla) podle lidských měřítek, teď už to neděláme. Když se tedy někdo stal křesťanem, je to nové stvoření. To staré pominulo, nové nastoupilo.” Kristova přítomnost v nás způsobuje, že přestáváme lidi hodnotit podle těla, podle vnějšího zjevu, který obyčejně ovlivňuje naše sympatie a antipatie. Jako křesťané se nemáme milovat tou láskou, která závisí na sympatiích. Objevujeme v sobě nové stvoření. Toto platí především o těch, kteří Krista už do sebe přijali a žijí pro něho. Ale Kristův Duch, který účinkuje v nás, nás vede k tomu, abychom Krista viděli ve všech lidech a aby naše láska byla nezávislá od sympatii. Abychom v každém křesťanu odhalovali nové stvoření.
„A všecko to pochází od Boha; on nás smířil se sebou skrze Krista a svěřil nám službu, abychom (hlásali) toto usmíření. Vždyť Bůh pro Kristovy (zásluhy) smířil svět se sebou, lidem už nepřičítá jejich poklesky a nás pověřil kázáním o tomto usmíření.“ Je úžasné, jak velké věci nám dělá Bůh. On sám nás uschopňuje žít Boží lásku. Neboť toto vše pochází od Boha. On první začal a dokonal naše smíření. Začal je Vtělením a dokonal poslušností až ke smrti. My jsme na to neměli. Od prvotního hříchu v nás stále žije podezřívaní, jakoby to Bůh s námi nemyslel dobře. Ale Bůh nám prokazuje stále, že to s námi myslí vrcholně dobře. Bůh v Kristu smířil svět se sebou a nepočítal lidem jejich zločiny. Bůh je taková geniální a vynalézavá Láska, že z největšího zločinu, dělá pro nás Spásu. Se smrti Božího Syna dělá Spásu pro tento svět. Jeho rozbité tělo a prolitou krev nám dává za pokrm a za nápoj. Když jsme svůj život vydali Kristu, když jsme Krista přijali do sebe, Bůh nám již nepočítá naše hříchy, které konáme z lidské slabosti, ale silou Kristova života, který působí v nás, nás pomalu vede k úplné svobodě od hříchu. Musíme být v Kristu.
„Jsme proto Kristovi vyslanci (Tedy my zastupujeme Krista), jako by skrze nás napomínal Bůh. Kristovým jménem vyzýváme (Ve jménu Krista vás prosíme): Smiřte se s Bohem!” Službu, kterou nám Bůh svěřil, sv. Pavel nazývá službou smíření. Bůh ze své strany udělal všechno, teď je řada na nás lidech, abychom se smířili s Bohem. Kolik z nás, kteří se nazýváme křesťany, nosí ve svém srdci trpkost vůči Bohu, či je to pro smrt někoho blízkého, či je to pro vlastní nemoc. Otevřete se Kristu, on vás uzdraví. Smiřte se s Bohem, neboť každý jiný postoj vůči Bohu, jako je láska, ničí samého člověka. Jménem Kristově vás prosíme: Smiřte se s Bohem!
Je třeba „odpustit Bohu“. Ne v tom smyslu, že by Bůh udělal chybu v našem životě a byl vinen. Bůh není vinen. Bůh je Svatý, ale my máme nesmiřitelné postoje vůči jeho plánu Spásy, ve kterém má své místo i smrt i nemoc i zlo jako takové. To vše má v našem životě spasitelnou roli. Toto vše nás přivádí k Dobru, kterým je Bůh sám. V konečném smyslu „smíření s Bohem“ představuje Jeho přijetí, abychom souhlasili být místem Božího přebývání, Vtělení do nás i Zjevení skrze nás.
„Kristovým jménem vyzýváme (Ve jménu Krista vás prosíme): Smiřte se s Bohem! S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha. (Toho, který nepoznal hřích, za nás učinil hříchem, abychom se v něm dosáhli Boží spravedlnosti.)” Sv. Pavel doslova tvrdí, že Kristus, který nepoznal hřích, se z Boží podivuhodného moci, stal hříchem. Je strašné, když jsme nevinně trpící, když nás neprávem osočují, ale podívejte se na Boží pokoru. Boží Syn se stal pro nás hříchem, Boží Syn vzal na sebe hříchy celého světa, abychom se mi v něm mohly stát Boží spravedlností.
Takové úžasné věci jsme se dnes dozvěděli. Milujme tohoto Velkého a Svatého Boha, služme mu s úctou a bázní, otevřeme se Kristu a dejme se spasit, protože zatracení je dílem lidského sobectví a lidské uzavřenosti před Božím Duchem.