Zdrávas, svatá Paní, přesvatá Královno,
Boží Rodičko Mária,
ty Panna, která se církví stala
a si vyvolená Nejsvětějším Otcem z nebes,
tebe posvětil svým nejsvětějším milovaným Synem
a Duchem Svatým Utěšitelem,
a v které byla a jest celá plnost milosti a všechno dobro.
Zdrávas, jeho palác,
zdrávas, jeho svatostánek,
zdrávas, jeho dům,
zdrávas, jeho roucho,
zdrávas, jeho služebnice,
zdrávas, jeho matka. (PoM)
Vždy, když se František zahledí na celost tajemství Boha a jeho díla ve světě (jako ve dvou předchozích meditacích), vždy se před ním objeví i postava Panny Marie. Je jako dělicí čára mezi před a po, brána, kterou vstupuje do světa Spása. Její jméno „Mária“, František obepíná přívlastky a přístavky, které podtrhují její důstojnost: je slavná, nejblaženější, vždy Panna, svatá (NReg 23,3; 2LVer 4,5). Kromě těchto prezentaci zasazených do dějin Spásy (František nemůže mluvit o Spáse skrze Krista bez zmínky o Panně Marii na jejím místě, které je velké) jsou jí výslovně věnovány dva krásné texty. První je zpěv úžasu a chvály nazýván Pozdravení blahoslavené Panně Marii. Neobsahuje žádnou prosbu, žádnou chválu, žádné děkování, jen dokonale od sebe odpoutané nazírání, zamilovaně soustředěné na svůj předmět.
První věta začíná latinským „ave“ (přeloženým jako Zdrávas) a hromadí čtyři jména: Paní, Královna, Panna a Boží Roodička, kvalifikované adjektivem svatá. František se na Pannu Marii, Paní a Královnu, obrací s velkou zdvořilostí a úctou. Vždyť to není žena jako jiné, ale svatá Boží Rodička (Genitrix, řecký Theotokos); odtud pramení její nesrovnatelná důstojnost. František ji vidí v majestátu románské madony. Boží rodička je také Pannou, která se stala církví.
Maria je pro Františka předzvěst, předobraz a ikona církve: čím ona už je, tím se církev má stát. Slovo církev má ve francouzštině dvojí význam: obec věřících a budova, v níž se tato obec shromažďuje (dům církve, říkávalo se v předešlých dobách). V našem textu se oba významy prolínají. Jako Boží lid a její předchůdce ve víře, Abraham, byla i Panna Mana vybrána. Vyvolil ji Nejsvětější Otec z nebes, který má ve všem iniciativu, protože je princip a počátek všeho.
Od vyvolení přechází František k posvěcení. Obraz církve jako Božího lidu se mění v obraz Božího domu. Tento chrám, kterým je Maria, je svěcen během velké slavnosti, při které koncelebrovali Otec, jeho Nejsvětější milovaný Syn a Duch Svatý, Parakléta. Důvod Mariina vyvolení a posvěcení spočívá v tom, že je chrámem, ve kterém spočívá celá plnost milosti a všechno dobro. V této souvislosti nelze nevzpomenout si na Zvěstování (Lk 1,26-38), když Otec vysílá posla k milosti plné Marii a zastíní ji Duch Svatý, aby v sobě nosila Božího Syna, který je všechno dobro.
Protože František ztotožňuje Marii a církev, text přechází od jednoho k druhému. Co se říká o Marii, platí i o církvi a naopak. Rysy přisuzovány Marii je možné objevit i v církvi. Maria je anticipováním toho, čím církev plně bude na konci časů. Když František nazývá Marii Pannou, která se stala církví, dává tak oběma nejen stejné tituly ale stejně vnímá i jejich vnitřní skutečnost, jejich konečné tajemství. František najednou přechází od kontemplace velikosti Panny Marie, dané její vztahy s Bohem – s celou Nejsvětější Trojicí, k vyjádření svého obdivu. Kvůli tomu sahá po poetickém jazyce. Pannu Marii pozdraví šesti různými jmény, vždy s ave na počátku.
První tři jsou spojeny s představou stavby. Marii postupně vidí jako palác, budovu prostornou a skvělou; dále jako svatostánek, posvátný stan v poušti, přístřeší archy smlouvy a konečně jako dům, pokorný a důvěrně známý příbytek každodenního života. Maria je také šat, neposkytuje tedy jen přístřeší a stěny jako budova, ale Boha obléká, odívá ho svým lidstvím, aby ho zjevila, ochránila a ozdobila.
Poslední dvě pojmenování jsou již z tradičního slovníku: služebnice a matka. Služebnice je jediné označení, které si Mana sama dává, a to při zvěstování (Lk 1,38) a v Magnificat (Lk 1,48). Ostatní ji nazývají Paní a Královna, ona se však vidí jen jako služebnice, to je její chvála. Matkou Marii poprvé nazvala její sestřenka Alžběta (Lk 1,43) Hle, matka mého Pána… Proto ji zaplavuje celá plnost milosti a přebývá v ní všechno dobro, tedy jednorozený Syn, plný milosti a pravdy (Jan 1,14).
Tento text (je to vůbec modlitba?) nám staví před oči působivý výjev: Theotokos, jejíž tvář je tváří církve také panenské, trůní, ovšem v pozici služebnice a Otec se Synem a Duchem ji pomazávájí a korunují, Takto se Františkovo čisté srdce noří do zářivých hlubin tajemství pokorné Marie.
Maria je spojena se svým Synem, Otcem a s Duchem, přesto dál patří k „početnému zástupu svědků“. Je jeho středem. Vypovídá o tom tato pasáž nepotvrzených řehole: „Pro tvou lásku pokorně prosíme nejslavnější, nejblaženější vždy panenskou Matku Marii, blaženého Michaela, Gabriela a Rafaela a všechny chóry blažených serafínů, cherubínů, trůnů, panství, knížat, mocnosti, síly, andělů a archandělů, blaženého Jana Křtitele, Jana Evangelisty, Petra, Pavla, blažených praotců, proroků, neviňátek, apoštolů, evangelistů, učedníků, mučedníků, vyznavačů, panen. blažených Eliáše a Enocha a všech svatých, kteří byli, budou a kteří jsou, aby ti děkovali tak, jak se líbí Tobě Bohu Nejvyššímu a Pravému, Věčnému a Živému, s tvým milovaným Synem, našim Pánem Ježíšem Kristem a svatým Duchem Paraklétem, na věky věků, Amen. Aleluja.“ (NReg 23,6)
František zde vzývá „nesmírný zástup všech svatých“ a naléhá na ně, aby pro Boží lásku děkovali Otci, Synu a Paraklétovi. Prosba je to dozajista ojedinělá. Františka k ní přivedlo konstatování lidské neschopnosti opěvovat Boha tak, jak mu právem náleží. Proto se obrací ke svědkům, kteří již dosáhli skutečný život a poznání. Mária této slavné nebeské liturgii předsedá. Kolem ní se tísní nebeský duchové, z nichž tři jsou známí po měně: Michael, Gabriel a Rafael, ostatní jsou seskupení v biblických devět chórů.
Mezi světci je na prvním místě jmenován největší z lidí, Jan Křtitel, doprovázený Miláčkem Pána, Janem evangelistou. Ten je zde uveden před Petrem a Pavlem, kteří bydlí v obvyklém pořadí první. František si asi vzpomněl na své křestní jméno Jan. Pak se již v běžném litaniovém uspořádání snaží zachytit všechny podoby křesťanské svatosti. Nezapomíná ani na časové rozdělení: litanie přes přítomnost propojují minulost s budoucností: kteří byli, budou a kteří jsou. Dvě nezvyklé jména, Eliáš a Enoch, evokují svaté posledních dnů: ti, kteří nezemřeli (Gen 5,24; 2 Kron 2,11), a mají se vrátit na konci časů a umírající je vzývají jako svědky budoucího života.
Kontemplace tajemství Panny Marie v Božím plánu nám umožňuje lépe vidět, jak se v Marii prolínají dvě dimenze: jednak Trojiční hlubiny, na druhé straně přítomnost uprostřed lidí. To s ní, s Ježíšovou matkou (Sk 1,14)) máme vytrvat v modlitbě, která je především dobrořečení, chválou a děkováním.