Bratři a sestry, dnes začínáme čtení druhého listu apoštola Pavla Korinťanům. Zkusme se podívat na jeho teologické bohatství. Na začátku se apoštol představuje: „Pavel, z Boží vůle apoštol Krista Ježíše, a bratr Timotej církevní obci Boží v Korintě a všem křesťanům (i všem svatým ) v celé Achaji.“ Pavel zdůrazňuje, že není apoštolem ze své lidské vůle, ale z Boží vůle. I když nepatřil mezi dvanáct apoštolů, kteří k témuto úkolu pozval sám Ježíš během pozemského života, přece se může nazývat „apoštol Krista Ježíše“, protože se mu zjevil a ho k apoštolátu povolal oslavený Ježíš.
Ještě v jiném smyslu může sám sebe označit za apoštola Krista Ježíše, protože jeho apoštolát spočívá v hlásání Krista Ježíše, Života lidské duše. Ježíš je Život, který má svou vitalitu. Pokud ho jako svůj život přijmeme, projeví se v člověku, jako darovaná spravedlnost, jako Láska a z ní pramenící ctnosti.
Pavel dává věřícím v Krista titul „svatý“. Pokud jsme přijali Krista jako svůj život, máme účast i na jeho svatosti. Postupně se jeho svatost projeví i v našem životě a chování. Navzdory lidské hříšnosti, která se projevuje i v nás a v celé církvi, jsme naroubováni na Svatý kmen, kterým je Kristus. Tento Svatý kmen má sílu znovu a znovu měnit lidské životy i skrze tu církev, která je tvořena hříšnými lidmi.
„Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista.“ Pavel vyprošuje a ohlašuje milost, která je v Kristu. Zákon, který byl dán skrze Mojžíše, dokázal vést lidi k slušnosti, ale milost je skutečný návrat k Boží dobrotě. Jedině Bůh je Dobrý a my se stáváme dobrými, když Boha skrze souhlas s Kristem, souhlas s Božím Slovem, přijímáme. Milost vede k pokoji. Tento pokoj je důsledkem dosažení dokonalosti. Je to pokoj, který svět nemůže ani dát, ale ani vzít. Je to pokoj v nejhlubší oblasti naši duše. Objevuje se v člověku, když trůn srdce uvolní Bohu.
„Buď veleben Bůh, Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy.“ Podobně jako P. Marie i apoštol Pavel, velebí Boha. Člověk, který se před Bohem a jeho spásou uzavírá, má tendenci k reptání vůči Bohu a proklínání. Člověk, který dovolí Bohu pokračovat v jeho díle stvoření i po probuzení svého vědomí a svobody, roste do zvelebování Boha. Tento život se žije vědomě a svobodně, vždy když dáme Bohu přednost před sebou. Máme se stát Božím obrazem a tím se stáváme, když se staneme, podobně jako sv. Ignác z Antiochie, bohonosičmi. Máme se stát nosiči Boha.
Bůh, pro kterého jsme určení je přesně charakterizováni: „Otec našeho Pána Ježíše Krista ..“ Sám Ježíš učí: „Kdo vidí mne, vidí Otce.“ Jako Boží Syn je přesnou podobou Boha Otce. Bůh Otec nemá jinou tvář jako tvář Ježíše Krista, nemá jiní charakter jako charakter Ježíše Krista. Bůh jehož máme nosit na trůnu svého srdce je zároveň „Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy.“ Boha nemusíme o jeho milosrdenství úpěnlivě prosit, ale máme ho v milosrdenství napodobovat, „máme být milosrdní, jako je On sám“. Bůh je nazýván „Otcem milosrdenství“, neboť plodem Božího Otcovství je Milosrdenství, které se projevuje v daru Božího Syna. Milosrdenství je jeho podstatou, protože každý plodí ze své podstaty. A toto nám dává poznat Boha, jako zdroj a pramen veškeré útěchy.
„On nás těší ve všech našich souženích, abychom pak mohli těšit druhé v jakémkoli soužení tou útěchou, jakou Bůh potěšuje nás.“ Jak nás potěšuje Bůh? Není dobré, když naše víra stojí na citech, to znamená, když se mám dobře, věřím, ale když prožívám jakési soužení, pochybuji, přestávám věřit. Ale je dobré, když naše city stojí na víře a víra se opírá o stálost božího Slova. Ne city nesou víru, ale víra nese city. City jsou takto v moci víry a ne nálad. Plodem víry je jásot, který je založen na Božím příslibu, dokonce můžeme říci na Boží výzvě: „Radujte se a jásejte v ten den, protože máte hojnou odměnu v nebi.” Taková víra je důsledkem přijetí Ducha. Duch Svatý nám dává jistotu v Božím Slově.
Je to zvláštní: „Jako se na nás ze všech stran valí Kristovo utrpení, tak se nám také skrze Krista dostává všestranné útěchy.“ Možná teď lépe pochopíme touhu sv. Františka po mučednictví. Neboť jak se v nás rozmnožuje Kristovo utrpení, tak (tedy úměrně tomu) se nám skrze Krista dostává všestranné útěchy.
„Když my jsme v trápení, vám z toho plyne útěcha a záchrana; když se nám dostává útěchy, plyne z toho útěcha i pro vás. A ta potom způsobuje, že statečně snášíte stejná utrpení jako my.” Táto útěcha působí, že trpělivě snášíme utrpení. Tuto myšlenku, bychom mohli vyjádřit i jinak. Nikdy nás neopouští vědomí, že všechno napomáhá k dobrému, těm kteří milují Boha.
„A proto máme, pokud jde o vás, pevnou naději; víme, že jako máte účast v našich souženích, tak budete mít účast i v naší útěše. Žijeme v očekávání „blažené naděje“. Položme ke svému životu, tento obrácený hodnotový žebřík (stupnici) a začneme se těšit ze všech těch situaci, které jsme do teď chápali jen jako deptající.