Už v prvním čtení jsme slyšeli o vzkříšení mrtvého syna, který se udál po přímluvné modlitbě proroka Eliáše. Eliáš prosil velmi naléhavě a tak trochu i z ohledu na lidskou vděčnost vůči svým hostitelům. Tato žena ho přitulila do svého domu a on ji chtěl ochránit před zlem. Přítel proroka se takto stává i přítelem božím. Zázrak zmrtvýchvstání posílil její důvěru: „Teď tedy vím, že jsi muž Boží a že Boží Slovo v tvých ústech je pravdivé!“ Zázrak vyvolává a posiluje její víru. Člověk musí být Božím přítelem, aby Bůh na jeho prosbu změnil přirozené směřování života ke smrti.
V evangeliu vidíme setkání Ježíše se smrtí mladého člověka. Evangelium říká, že Ježíš šel do města, které se jmenuje Naim. Když se přiblížil k městské bráně, vynášeli právě mrtvého. Stalo se to proto, aby Ježíš zjevil svůj postoj ke smrti, aby potvrdil, to co zjevuje už SZ. Písmo svaté mluví o smrti jako o trestu za hřích a v Knize Moudrosti dokonce nacházíme verše, které říkají, že „Bůh smrt neučinil, ani se netěší ze zahynutí živých“ (Mudr 1,13) a „ďáblovou závistí vešla do světa smrt“ (Mudr 2,24). Bůh je Život a jemu všechno žije. Sv. Ambrož říká: „Smrt sice nepatřila k lidské přirozenosti, ale stala se pak něčím přirozeným; Bůh neustanovil smrt od počátku, ale dal ji jako lék. Neboť člověk byl za svou zpronevěru odsouzen k denní lopotě, naříkal, těžce to nesl a začal mít nešťastný život. Bylo třeba učinit konec tomuto zlému stavu, a tak měla smrt navrátit, co život ztratil. Nesmrtelnost bez milosti by byla spíše břemenem než ziskem.“ (Z řečí nad hrobem jeho bratra Satyra)
I když cítíme, že pozemský život musí mít jakési zakončení, že tato země nedokáže člověka uspokojit natrvalo, zřejmě by to nevyznělo tak žalostně, jak se to s námi děje po prvotním hříchu. Asi by se to spíše podobalo nanebevzetí a možná by po smrti svatého člověka nastoupili i jakési malé Letnice, kde by pozůstalí získali ne materiální bohatství, které zanechal, ale duchovní milosti, které získal svým spravedlivým životem.
„Když se přiblížil k městské bráně, vynášeli právě mrtvého; byl to jediný syn a jeho matka byla vdova.“ Mrtvého vynášeli z města, protože mrtvý už nemá účast na na lidském společenství. Evangelista podotýká, že tento mrtvý byl jediný syn matky, která byla vdovou. V starověku takovou ženu očekával těžký osud. Žena bez mužského ochránce byla téměř člověkem bez práv. Přežila dvojnásobný žal. Zažila bolest nad ztrátou manžela a teď vyprovázela svého jediného syna.
„Když ji Pán uviděl, bylo mu jí líto a řekl jí: „Neplač!“ Možná pro své slzy nebyla ona schopna vidět Pána, ale evangelium zjevuje, že si Ježíš všiml ji. Nejednal s ní jako s cizí a neznámou, ale jako se svou matkou. Kdybychom mohli alespoň na chvíli vstoupit do Ježíšova srdce, objevili bychom v něm Boží soucit s člověkem. Bůh v Ježíši zjevuje i svůj Soucit. Pán Ježíš nás učí plakat s plačícími a radovat se s radujícími. V Ježíšově srdci je Boží Soucit, který ústí do činů. Jeho soucit je zdravý a neochromuje jeho schopnost konat, ale naopak probouzí ji. Jeho Soucit je Všemohoucí.
Papež Jan Pavel II. v jedné své meditaci říká: „V Kristu Bůh skutečné přijal „srdce z masa“. Má tedy nejen Božské Srdce, bohaté na milosrdenství a odpuštění, ale i lidské srdce, schopné všech záchvěvů citu. Pokud bychom na to chtěli důkaz z evangelia, nebylo by těžké ho najít v dojemném rozhovoru Krista s Petrem po zmrtvýchvstání: „Šimone, synu Janův, miluješ mé?“ Na trojnásobnou otázku Peter třikrát Kristu odpovídá: „Pane, ty víš, že tě mám rád!“ (srov. Jan 21,15-17). Bez ohledu na specifický význam této pasáže, tak důležité pro Petrovo poslání, nikomu nemůže uniknout krása tohoto trojitého opakování, ve kterém jsou naléhavá otázka i příslušná odpověď vyjádřeny způsobem známým z obecné zkušenosti lidské lásky.“
Evangelista říká: „Přistoupil k márám a dotkl se jich.“ Setkání s Ježíšem je takovým velkým dobrodiním, že totálně mění situaci. Ježíš se dotkl már. Sám Život se dotkl smrti a ona byla přemožena: „Mládenče, pravím ti, vstaň!“ Vstaň z mrtvých, neboť se tě dotkl Život. Ježíš v jedním dotekem křísí mrtvého a z hříšného člověka dělá světce. V evangeliu můžeme vidět celou řadu svědků o této úžasné proměně.
„Mrtví se posadil a začal mluvit.“ Mrtví jsou i proto mrtví, protože nekomunikují s ostatními. Znakem života je pohyb a řeč. „Posadil se a začal mluvit.“ Víra je tou skutečností, která mrtvému dává schopnost řeči. Ve Písmu Svatém nacházíme výrok: „Uvěřil jsem a proto jsem řekl.“ Víra vede ke svědectví o tom, jak velké věci nám učinil Bůh.
„Ježíš ho vrátil jeho matce.“ Není lepšího místa na zotavení než u matky. Vrátit ho matce znamená i vrátit ho životu. Panna Maria je naší matkou. Mariina duše je prostředím, ve kterém se nejlépe dary Životu. Ježíš je Život naší duše. Sv. Ambrož říká: „Chceš-li přijmout Krista do sebe, vyprošuj si nejprve něco z té krásné Mariině duše.“ Krása Mariini duše spočívá v tom, že je radikálně odevzdána Bohu. Sv. Grignion z Montfortu říká: „Duch Svatý spěchá do duše, ve které objeví svou Nevěstu, a naplňuje ji a dává se jí v té míře, v jaké tato duše jeho Nevěstu přijímá.“
„Všech se zmocnila bázeň, velebili Boha a říkali: „Veliký prorok povstal mezi námi“ a „Bůh navštívil svůj lid“.“ Kéž se i nás při poslechu Božího Slova zmocní táto spasitelná bázeň a strach z Boží velebnosti. Prosme Pána, abychom se i my mohli s ním takto setkat ve svatém přijímání, abychom na sobě přežili jeho oživující dotek, abychom z tohoto svatého přijímání vytěžili maximum pro poznání Boha a pro své posvěcení.