Dnešní evangelium nám říká, že „Ježíš viděl v celnici sedět člověka jménem Matouš a řekl mu: „Pojď za mnou!“ On vstal a šel za ním.“ Není to trochu zvláštní? Prochází kolem vás člověk, podívá na vás a vy ztratíte rozum, odhodíte všechny dosavadní jistoty a jdete na jedno jeho slovo za ním. Můžeme předpokládat, že Matouš už něco slyšel o Ježíši, ale osobně si myslím, že ho ještě více přesvědčil Ježíšův zjev, jeho vyzařování. I při povolání ostatních apoštolů se ukazuje totéž. Setkají se s Ježíšovým pohledem, slyší jeho pozvání a jdou, opustí všechno a jdou za ním. Evangelia mluví o jediném případě, když se Ježíš na kohosi podíval s láskou, pozval ho a on nešel, neboť byl bohatý, ale zároveň dodávají, že odešel domů. smutný.
Říká se, že člověk působí více tím, co je, tedy svým bytím, než svou řečí. Tito muži byli osloveni Boží Krásou, Krásou Vtěleného Slova. Známe soutěže, ve kterých jde o závodění v tom, kdo krásněji přednese krásná slova. Ale dříve, než mohl Adam vyslovit své první slovo, vyslovil své Krásné Slovo Bůh a vyslovil ho v Duchu Svatém, Božím Dechem. Tímto Slovem bylo všechno stvořeno. Všechno to dobré a krásné a i my sami.
Kniha Moudrosti dává Bohu titul: „Prapůvodce krásy“. Často býváme ohromení krásou stvořeného světa. Setkáváme se s různými ochranářskými hnutími poukazujícími na rozumnost přírody, na potřebu chránit to, co je. Ale někdy jako by jim chyběla základní schopnost domyslet skutečnost. Sv. Augustin říká: „Zeptej se krásy země, zeptej se krásy moře, zeptej se krásy rozšířeného a rozptýleného vzduchu, zeptej se krásy nebe, zeptej se těchto věcí. Všechny ti odpoví: Podívej, jak jsme krásné! Jejich krása je jejich vyznáním. Kdo učinil tyto proměnlivé krásy, ne-li neměnitelně Krásný?“
Bůh je nazvaný jako Prapůvodce krásy. V něm má každá krása svůj původ. A On sám je ten Nejkrásnější, Nejúžasnější, Nejpřitažlivější. Až tak přitažlivý, že člověk, který se s ním setká, je k němu neodolatelně přitahován. Velký ruský spisovatel Dostojevský v jednom ze svých románů vyslovujde tušení, že Bůh nakonec „spasí svět svou Krásou“. Celé stvoření, bude kapitulovat při pohledu na jeho Krásu. Když už člověk, který je často jen chatrným obrazem Božím, nás umí ohromit svou krásou natolik, že ztrácíme hlavu a jsme schopni kvůli němu obětovat svou svobodu i osobu, o co dříve a více ztratíme hlavu při setkání s Krásou Boha.
Bůh je naprosto jednoduché bytí a Boží Slovo zjevuje, že toto naprosto jednoduché bytí je Láska, Trojice, Vztah, Věčný Zákon, Milosrdenství, Pravda, Krása, Život. Mohli bychom postupně jmenovat všechny pozitivní vlastnosti a zjistili bychom, že v Bohu jsou všechny jedno. V něm není rozdíl mezi Krásou, Zákonem, Láskou, Životem, Pravdou, Světlem, Spravedlností a Milosrdenstvím. Bůh je Krása právě proto, že je současně Věčný Zákon Lásky.
Bůh je sám v sobě Věčnou Blažeností, ale může se stát i Blažeností člověka a to natolik, nakolik ho tento miluje. Bůh je Blažeností, která se ale nedá oddělit od Pravdy, Spravedlnosti, Lásky a Zákona. Člověk, který opouští svůj egoismus, miluje a koná Dobro, začíná Boha prožívat ve svém svědomí jako Radost. Těší se z této Krásné Pravdy a Lásky, z tohoto Milosrdného Věčného Zákona. Naopak: člověk, který zůstal z vlastní vůle uvězněn ve svém egoismu a nehledá Absolutní Dobro, dokonce má zálibu ve zle, se při setkání s Bohem cítí zaskočen a je z něj nešťastný. Bůh miluje vše, co stvořil a přece samou svou podstatou je Spásou i Soudem, Odměnou i Trestem, Blažeností i Bolestí a přece je to stále tentýž a neměnitelně Krásný Bůh.
Prorok Ozeáš nás vyzývá, abychom se snažili poznat Hospodina – Pána, neboť naše láska k Bohu je skutečně jako ranní mráček a jako rosa, která zrána pomine. Nemilujeme Ho, neboť ho neznáme. Neznáme Ho, protože Ho nemilujeme. Chceme-li znát Boha, musíme růst v lásce. Hřích je sebeláskou až po nenávist k Bohu. Pokud chceme znát Boha, musíme zápasit s hříchem a přiklánět se k lásce.
Bůh dokáže i špatné věci naší minulosti obrátit na dobro, hledáme-li ho celým srdcem. Tak zacházel i s králem Davidem, když se po svém hříchu kál a dokonce Davidův poklesek zabudoval do Ježíšova rodokmenu. Davidova zkušenost a zkušenost každého kajícníka je důkazem toho, že Boha nezajímá minulost člověka, když se k němu celým srdcem obrací.
Náš řeholní bratr a rodák ze Slovenska – z Oravy, P. Rudolf Dilong, se takto vyslovil o lásce k Bohu. Tato slova vyslovil jako starý a zralý člověk, který znal i sílu hříchu, ale zažil i velikost Božího milosrdenství: „Obdivuji Boha i tam, kde my lidé nejsme. Miluji to neznámé. Miluji Boha ve velkých prostorách v celé jeho přítomnosti. Když je Bůh tak pokorný, že mě stvořil ke svému obrazu a dal mi moudrost, tedy dal mi i možnost dívat se na jeho výšky. Stvořil je sám. Ale i mně dal tvořivou sílu, abych dohlédl jeho dílo. Nehledím na sebe, když tvořím Boží dálky. Síla Boží vede mou mysl, když se dotýkám prahu všech světů, kterých bych se ve smrtelném životě neuměl dotknout svou silou. Jen pro fantazii lidskou nestvořil Bůh vesmír. Blížíme se k těm světům.
Mnoho budu moci ještě znát, proto se těším na každé setkání s Bohem, proto miluji Boha – šíleně. Až do absurdity! Až tak, že kdyby mě Bůh poslal do pekla za mé hříchy a řekl by mi: budeš zatracen, neboť miluji spravedlnost, i tehdy by mi stačilo, že jsem slyšel z jeho úst „miluji“ a se zadostiučiněním bych přijal čin jeho lásky. Nic jiného, jen svědectví vydávám o Bohu, že je velký. Já miluji velké světlo. Proto i v pokoji mám rád velké okna, i večer pod hvězdami se rád procházím. A čím je ráj Boží dále, tím více chci hledět do něj, i když jen skulinou poezie. Umím si představit, jaké dobré světy jsou jinde, mimo naší země. Četl jsi přece, že jsem žil na jedné Hvězdě a mám spoustu zážitků. A přece se mi bylo třeba vrátit, i když mám rád Boha v plné kráse světů. A když je bída lidská přitažlivá, že i Bůh se nám v ní ukázal na zemi, i toho si musíme vážit. Jak se žije v nebi, to jednou jistě uvidíme. Jak žije Bůh na zemi, to jsme už viděli. Až po Golgotu byl před našima očima.“ (Myšlenky převzaté z Dilongova rozhovoru s Karlem Strmeňom, který byl zveřejněn pod názvem: „MILUJI VELKÉ SVĚTLO!“ v časopisu „Slovenské pohľady 2001“)