V dnešním evangeliu vidíme zákoníky, kteří se vyjádřili o Ježíši následovně: „Je posedlý Belzebubem.“ a: „Vyhání zlé ducha s pomocí vládce zlých duchů.“ Pán Ježíš si je zavolal a mluvil k nim v podobenstvích. Pán Ježíš apeluje na jejich schopnost logicky myslet: „Jak může satan vyhánět satana? Je-li království v sobě rozdvojeno, takové království nemůže obstát. Je-li dům v sobě rozdvojen, takový dům nebude moci obstát.“ A na závěr jsme slyšeli: „Amen, pravím vám: Všechno bude lidem odpuštěno, hříchy i rouhání, kterých se dopustili. Kdo by se však rouhal Duchu Svatému, nedojde odpuštění navěky, ale bude vinen věčným hříchem.“ To řekl proto, že tvrdili: „Je posedlý nečistým duchem.“
V dnešním evangeliu se setkáváme se zvláštní kategorií neodpustitelných hříchů. Z jedné strany nám Pán Ježíš zvěstuje úžasnou zvěst, že všechno bude lidem odpuštěno, tedy vše, co člověk spáchal, může být odpuštěno. Z druhé strany mluví o hříchu neodpustitelném a charakterizuje jej jako rouhání Duchu Svatému. Svatý Tomáš Akvinský říká, že se jedná o hříchy „neodpustitelné proto, že vylučují to, čímž se dosahuje odpuštění hříchů“ – tedy lítost a obrácení. V těchto hříších se nejedná o to, že by je Bůh nechtěl odpustit, a také ne o to, že někdo řekl nějaké nerozvážně slovo o Duchu Svatém, v těchto hříších se jedná o vědomou zatvrzelost ve zlém, o nemilování Boha, takového jaký skutečně je.
Působení Ducha Pravdy, které má za cíl spasitelné „ukázat světu, co je hřích”, se setkává v člověku, který je v takovém stavu s vnitřním odporem, jakoby s neproniknutelností svědomí, se stavem duše, která zatvrdla v tom, proč se svobodně rozhodla. Pokud se člověk vědomě rozhodne odmítnout spasitelné usvědčení z hříchu, zároveň odmítá i příchod Utěšitele. Písmo svaté to obvykle nazývá „tvrdostí srdce“. Rouhání proti Duchu Svatému tedy spočívá právě v radikálním odmítnutí přijmout odpuštění, jehož je právě On rozdavatelem a které předpokládá obrácení.
Když Pán Ježíš říká, že rouhání proti Duchu Svatému nemůže být odpuštěno ani v tomto životě, ani v příštím, je to proto, že toto „neodpuštění“ souvisí s nekajícností, čili s rozhodným odmítnutím obrácení. Je to jakési skrývání se před Bohem. Rouhání Duchu Svatému značí odmítnutí sáhnout do pramenů Vykoupení, které Ježíš svou smrtí otevřel. Je hříšným stavem, z něhož pramení další hříchy. Člověk se v něm domáhá práva setrvat ve špatném – v jakémkoliv hříchu – a tak odmítá Vykoupení. Ono zabraňuje člověku opustit vězení svého hříchu, do kterého se zcela dobrovolně uzavřel.
Duch Svatý je Podstatné, Bytostné a Evidentní Dobro, tedy Nepopiratelné Dobro, a proto rouhat se Duchu Svatému může znamenat vědomě se stavět proti Dobru, proti Pravdě, proti Lásce, proti Boží Tichosti a Pokoře. Rouhání Duchu Svatému znamená odmítat Boha v jeho Božství, v jeho Zjeveném charakteru v osobě Ježíše Krista a tedy odmítat Spásu. Říká se, že právě takového hříchu se dopustili padlí andělé. V listě Koloským čteme: „Ježíš je obraz neviditelného Boha, Prvorozený ze všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi a na zemi, viditelné i neviditelné, trůny i panství, vlády i mocnosti. Všechno je stvořeno skrze Něho a pro Něho.“ (Kol 1,15-16) Podle tohoto citátu je člověk Ježíš a s ním celé lidstvo, smyslem a cílem celého kosmu. Andělé byli postaveni do služby tohoto plánu Spásy.
Simeonovo prorocké slovo k P. Marii tvrdí: „On je ustanoven k pádu a povstání mnohých v Izraeli a na znamení, kterému se bude odporovat. A tvou vlastní duši pronikne meč.“ (Lk 2,34) V tomto verši je řeč o protestu, který zasahuje lidstvo, ale ještě předtím svět andělů až do nejvyšších hierarchií. Protest patří dítěti na rukou Matky. Jedním je na pád, jiným na povstání. V listě Židům je naznačeno, že andělé jsou vyzváni poklonit se vtělením Božímu Slovu. „..A když chce uvést Prvorozeného do světa, praví opět: „Ať se mu pokloní všichni andělé Boží.“ (Žid 1,6)
Andělé ve svém poznání, které proniká kosmické souvislosti, existující mimo čas, vidí vše z nadhledu. A tak jim bylo dáno nahlédnout do plánu, jak se Bůh v Ježíši Kristu stane člověkem s nabídkou takového Boha uznat za svého Pána a za svou Spásu. Z toho vyplývá, že kritériem možnosti mít účast na věčné Boží blaženosti je Ježíš, Vtělené Boží Slovo. Andělé mohli poznat: „Takový je Bůh, toto nepatrné dítě, tento muž, který svým učedníkům pokorně myje nohy, milující i nepřátele, tento bičován, opliván, tento na kříž přibit.“ Poznali, že Bůh se zjevuje jako nesmírně lidský člověk. A jak zareagovali andělé, když nahlédli do Božích plánů, vědomi si při tom vlastní nesmírné převahy nad člověkem?
Někteří se rozhodli pro svou přesilu a proti takovému Bohu a proti člověku, jako možnému „Obrazu – Zjevení Boha“. Vzbouřili se proti Boží tichosti a pokoře. Odvrat od Boha, od Lásky, která se kvůli člověku dá ukřižovat, se překrývá s jejich rozhodnutím: člověka vytrhnout jeho Stvořiteli a v bezedné nenávisti ho zničit, a tím zasáhnout i samotného Boha. Tak se vzbouřili proti principům Lásky, na kterých je vybudováno Nebe, aby silnější pomáhal a sloužil slabšímu, aby chytřejší pomáhal nezkušenému, aby ten, kdo chce být první, sloužil ostatním.
Tímto způsobem sloužící spolupráce by andělé dosáhli své vlastní posvěcení a dokonalost. Pád andělů spočívá ve svobodném rozhodnutí radikálně odmítnout Boha, který se zjevuje v Kristu a jeho vládu. Jejich vzpoura je vzpourou proti Božímu charakteru a to je především hřích proti Duchu Svatému – nemilovat Boha, takového jaký skutečně Je.
Ježíš před očima farizeů udělal hodně nepopiratelného dobra. Dokonce udělal divy, o kterých samy učili, že je dokáže udělat jedině Mesiáš a které považovali za jeho znamení. Mezi ně patřilo uzdravení malomocného, vzkříšení Lazara na čtvrtý den, vyhnání zlého ducha z hluchoněmého, otevření očí slepému od narození a další. To vše byly nepopiratelné znaky Kristova mesiášství a dokonce Božství. A proto mohli, kdyby vědomě nezavíraly své oči, rozpoznat Krista jako Mesiáše a Pána. Jenže jim se Kristus nehodil, protože odhaloval jejich zkaženost a hříšnost.
Člověk má ve své duši schopnost rozpoznat svého Pána a Boha. Člověk má schopnost skrze logické myšlení dosáhnout Pravdu a skrze svědomí dospět až k Nejvyššímu morálnímu Dobru, kterým je Bůh. Lidská duše má v sobě schopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem a tato schopnost ji neomylně vede k Bohu. Pokud však člověk popře, že dobro je dobro, tak předstírá nevědomost, která sice vyhovuje jeho hříšnosti, ale ve skutečnosti jí netrpí.
V našich časech tomuto postoji mysli i srdce odpovídá to, co nazýváme „ztráta citlivosti pro Boha“. Je marné doufat, že se upevní citlivost pro hřích vůči člověku a lidským hodnotám, pokud chybí citlivost pro urážku spáchanou vůči Bohu. V kontextu dnešního evangelia je rouhání vůči Duchu Svatému, neochotou uznat Pravdu, uznat Dobro, které se zjevilo v osobě Ježíše Krista. Proto církev nepřestává vyprošovat od Boha milost, aby se neztrácela správnost svědomí lidí, aby se neotupovala jeho zdravá citlivost pro dobro a zlo. Správnost a citlivost svědomí jsou hluboce spojeny s vnitřním působením Ducha Pravdy. V tomto světle nabývají zvláštní výmluvnost napomenutí apoštola: „Ducha neuhášejte …!“ „Nezarmucujte Ducha …!“ A také prosí za to, aby se ve světě nerozrůstal ten hřích, který evangelium nazývá „rouhání vůči Duchu svatému“, ale naopak aby ustupoval v lidských duších a uvolňoval místo otevřenosti svědomí, která je potřebná pro spasitelné působení Ducha Svatého.