Dnešní evangelium mluví o dobrém zvyku, který i Pán Ježíš praktikoval. „Přišel do Nazareta, a jak měl ve zvyku, šel v sobotu do synagogy. Povstal, aby předčítal z Písma.“ Je dobré denně se kontaktovat s Božím Slovem, ale přece zvláštním způsobem je k tomu určen právě den sváteční. Tento den by měl výrazněji, než jiné, patřit modlitbě a četbě Písma. Modlitba a čtení Písma tvoří jakési duchovní dýchání, nebo jakýsi dialog. Duchovní život tvoří komunikace – rozhovor s Bohem. Tedy nejen k Pánu v modlitbě volat, ale ho i poslouchat v Písmu. Jedině tehdy Bůh slyší naše modlitby, když i my slyšíme Jeho Slovo. V Písmu jsou zjevené všechny podmínky, za jakých nás Pán slyší a vyslyší.
Pán Ježíš se snaží přetlumočit a vyložit přečtené Boží Slovo svým blízkým a toto by mělo být zvykem v každé křesťanské rodině. Podělit se svým duchovním poznáním s partnerem a s dětmi, abychom je učili způsobu božího myšlení a ne chytrosti tohoto světa. Všimněme si ještě jednou maličkost. Když Ježíš držel v ruce svitek, tak určitě neměl v ruce NZ ale SZ text. SZ se často v našich katolických rodinách podceňuje a zapomínáme na to, že prvotní církev vyrostla do své krásy ve formaci SZ textů. Měli v rukou SZ svitky a před sebou živého Ježíše a jeho hlásání. Ježíš je klíčem k pochopení SZ textů.
Písmo Svaté až tehdy začíná být účinné, když si člověk uvědomí, že to Slovo je určeno osobně jemu a že se týká právě dneška, tak jako Pán Ježíš cituje: „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“ Třeba se snažit o to, aby se i dnes naplnila část Božího Slova v našich životech. Tak děláme kroky víry. Sv. František se snažil ihned to, co teoretický poznal z Písma, naplnit praktický skutkem. Píše se o něm, že jednou, když četl evangelium o víře, která horu přenáší, ihned zvolal: „Kde je ta hora, chci ji přenést!“ Pán Ježíš mu tehdy odpověděl: „Tou horou je tvé pokušení.“ Pokud se o toto snažíme, pak nastoupí síla svědectví a objeví se i Slovo milosti. V opačném případě je účinek nepatrný. O Pánu Ježíši slyšíme: „Všichni mu přisvědčovali, divili se milým slovům (slovům milosti) z jeho úst.“ Když člověk nejprve sám dělá, co druhým káže, jeho slovo dostává závlahu Boží milosti. Sám Bůh se hlásí k jeho hlásání.
Sv. Pavel takto charakterizuje své hlásání: „Ani já, bratří, když jsem přišel k vám, nepřišel jsem vám hlásat Boží tajemství nadnesenými slovy nebo moudrostí. Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného.“ (1Kor 2,1-2) Ukřižovaný Kristus to je celá pravda potřebná k naší Spáse, to je výpověď o Boží lásce vůči nám. Při hlásání máme používat ukřižované slova. Tak jak byl Ježíš na kříži zbaven svých pěkných šatů, tak i naše slovo hlásání musí být zbavené všeho patosu a nadsázky. Musí to být upřímné slova, které vycházejí z poznání Boha i sebe samého, Boží vznešené i vlastní bídy. Jen upřímné slovo vyvolá neklid, který člověka vede ke Spáse. Boží Slovo je ostřejší než dvojsečný meč. Boží pravda může i bolet. Ale je to spásná bolest, kterou když přetrpíme, najdeme cestu ke Spáse. Sv. Augustin říká, že člověku se nejprve může zdát, jakoby Boží Slovo bylo jeho nepřítelem, a až později pochopí a zjistí, že je příčinou jeho spásy.
Na závěr jednu myšlenku od sv. Bernarda: „Duše hledá Slovo, s kterým by souhlasila pro svou nápravu, kterým by se osvítila pro poznání, na které by se opřela, aby byla silná, kterým by se napravila, aby byla moudrá, kterému by se podrobila, aby byla krásná, s nímž by se zasnoubila, aby byla plodná, které by požívala, aby byla blažená. Slovo se stalo tělem a přebývá už v nás. Přebývá vírou v našich srdcích, přebývá v naší paměti, přebývá v myšlence a sestupuje až k obrazotvornosti.“