„Ježíš řekl svým učedníkům: „Nebude-li vaše spravedlnost mnohem dokonalejší než spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do nebeského království nevejdete.“ Biblická archeologie nám podává svědectví o tom, že farizeové a zákoníci tvořily jakousi náboženskou elitu Izraele. Být farizejem, to cosi v očích prostých věřících znamenalo. Možná bychom to alespoň přibližně mohli přirovnat k úctě, kterou prostí lidé prokazují kněžími nebo řeholníkům. Farizeové a zákoníci se snažili dodržovat přikázání mojžíšského zákona a to velmi přísné. Kdybychom my s takovou horlivostí zachovávali církevní přikázání a předpisy, matka církev by mohla být na nás hrdá. Ale toto vše se dělo drezúrou. Tito lidé nebyli vnitřně spravedliví, oni jen jednali jako spravedliví lidé. V spravedlnosti, kterou Kristus požaduje a zároveň umožňuje, jde o vnitřní změnu člověka. „Těm, kteří ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi.“ Ta větší spravedlnost, kterou Ježíš vyžaduje, spočívá v naší odevzdanosti. Dát Bohu, co je Boží. Člověk je určen, aby se stal Božím obrazem a tedy patří Bohu, je Božím vlastnictvím. Dát se Bohu, to je současně vítězství nad sebou samým. Dát se Bohu a zároveň přijmout Boha v osobě Ježíše Krista.
„Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: „Nezabiješ!“ Kdo by zabil, propadne soudu. Ale já vám říkám: Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu; kdo svého bratra tupí (kdo svému bratru řekne „hlupák“), propadne veleradě; a kdo ho zatracuje („ty bohapustý blázen“), propadne pekelnému ohni.“ Bůh vyžaduje úctu k člověku. I toto vyplývá z našeho předurčení. Člověku, jako Božímu obrazu, náleží úcta. Bůh, náš Stvořitel, má nesmírnou úctu vůči svému člověku. Nejen dokonaná vražda patří před soud, ale už dobrovolně živená nenávist patří před soud. Říct někomu: „ty bohapustý blázen“ je něco takové, jak sebrat mu víru v Boha, který ho miluje a chce spasit. Je to opak toho, jak se Bůh dívá na člověka.
„Přinášíš-li tedy svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj dar před oltářem a jdi se napřed smířit se svým bratrem, teprve potom přijď a obětuj svůj dar.“ Přístup k Bohu mají jen lidé se usmířeným srdcem. Jen ti, kteří nikoho nevylučují ani ze své a ani z Boží lásky. Kteří souhlasí s tím, že Bůh chce spasit všechny lidi. Bůh nepřijme ani oběť lidi, kteří nechtějí odpustit. Možná i proto se často necítíme Bohem přijati, že si tento Boží požadavek smíření vážně k srdci nebereme.
„Dohodni se rychle se svým protivníkem, dokud jsi s ním na cestě, aby tě tvůj protivník neodevzdal soudci a soudce služebníkovi, a byl bys uvržen do žaláře. Amen, pravím ti: Nevyjdeš odtamtud, dokud nezaplatíš do posledního halíře.“ Neodpuštěné věci vědí vyvolat velké psychické tlaky v člověku, které často vedou až k fyzickým onemocněním. Vzpomínám si na případ ženy, které lékaři zjistili rozsáhlé metastázy. Od onkologa dostala zalepenou obálku pro obvodního lékaře. Byla zvědavá, co jí našli a obálku otevřela. Našla tam hroznou diagnózu a blízkou smrt. Když si to uvědomila, začala se, možná po mnoha letech, znovu modlit. Při modlitbě dostala vnuknutí, které ji vedlo k tomu, aby se snažila smířit s Bohem i s lidmi. Chodila po vsi a prosila o odpuštění ty, kterým ublížila, nebo o smíření těch, kteří ublížili jí. Výsledek byl velmi zajímavý. Metastázy zmizely a ona po dvouleté invaliditě mohla znovu nastoupit do práce. I toto je síla a důsledek odpuštění a smíření.