Pán Ježíš nepřišel jen proto, aby mezi námi žil a trpěl, ale hlavně proto, aby učil. Využíval každou příležitost k tomu, aby učil. Jak říká evangelista Marek: „V městě Kafarnaum vstoupil Ježíš hned v sobotu do synagógy a učil. Žasli nad jeho učením, protože je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako učitelé zákona.“ Jeho slova jsou jiné než promluvy rabínů a jeho posluchači to cítí. Neříká jako demagog, nemluví prázdná slova, nemluví pouze lidskou moudrost a domněnky, ale hlásá Boží slovo, slovo spásy, slovo věčného života. Jeho slova léčí, osvobozují, přinášejí do hříšných srdcí neklid, dávají těm, kteří je přijmou, naději. Dokonce zlí duch se před nimi třese a křičí: „Co je ti po nás. Ježíš Nazaretský! Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi: Svatý Boží.“
Lidé, kteří měli možnost naživo poslouchat Pána Ježíše, charakterizovaly tento zjevný rozdíl mezi ním a mezi ostatními náboženskými učiteli své doby slovy: „učil jako ten, kdo má moc a ne jako učitelé zákona.“ Podstatný rozdíl mezi správně žitým křesťanstvím a klasickým judaismem je právě v tom, co svým způsobem vyjádřili: „Moc.“ Křesťanství je náboženstvím moci. A ta moc není z lidí ale z Boha, skrze přijetí Ježíše Krista. „Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.“ (Jn 1,12)
Tato moc se zvláštním způsobem projevuje i v tomto úryvku evangelia. Evangelium nám popisuje případ člověka, který byl posedlý. Výstižně je popsáno jeho chování, které dokonale ukazuje, co způsobuje nečistý duch v člověku. Hlavním znakem jeho posedlosti je roztříštěnost osoby. Je to člověk, který chodí do chrámu, jako ten, kdo si Boha ctí a uznává ho, ale zároveň křičí: „Co je ti po nás. Ježíši Nazaretský! Přišel jsi nás zahubit?“ Je to jedna bytost, z níž křičí mnozí.
Zdali v každém hříchu neděláme něco podobné jako posedlý z dnešního evangelia. Modlíme se ústy a zároveň hříchem křičíme: „Co je ti po mne, Ježíši!“ Zda i nás zvlášť těžké hříchy nevrhají do podobné rozpolcenosti, jakou trpěl posedlý z evangelia. Ovocem hříchu je rozbití osobnosti člověka. Pán Ježíš je tak mocný, že není pro něj problém osvobodit člověka byť i od celého pluku démonů. Ďábel nikdy nemůže být mocnější než Kristus. Pokud se někdy zdá, že se Kristova moc v životě konkrétního člověka nemůže projevit, není chyba v Ježíši, ale v rozhodností toho člověka, nakolik umožní Kristu v sobě působit. Je to síla Ježíšova jména, které osvobozuje člověka od každé formy posedlosti.
Římský katechismus poučuje: „Jméno Ježíš znamená, že samo Boží jméno je přítomno v osobě Božího Syna, který se stal člověkem, aby všech definitivně vykoupil z hříchů. Ježíš je Boží jméno a pouze ono přináší spásu. Odteď ho mohou vzývat všichni, neboť vtělením se Ježíš tak sjednotil se všemi lidmi, že „není pod nebem jiného jména, daného lidem, ve kterém bychom měli být spaseni“. „Jméno Ježíš stojí v centru křesťanské modlitby. Všechny liturgické modlitby končí formulí: „skrze našeho Pána Ježíše Krista“. Modlitba „Zdrávas, Maria“ vrcholí v slovech „požehnaný je plod života tvého, Ježíš“. Modlitba srdce, takzvaná „Ježíšova modlitba“, kterou praktikují východní křesťané, říká: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným!“ Mnozí křesťané umírají podobně jako sv. Jana z Arku pouze se jménem „Ježíš!“ na rtech.
Sv. Bernardýn Sienský říká: „Jméno Ježíš je pevným základem víry, které utváří Boží syny. O jaké slavné je toto jméno, jaké vznešené, milé a působivé. Ním se odpouštějí hříchy, jím se přemáhají nepřátelé, jím se nemocným ulevuje, trpící v neštěstí se jím posilují a působí radost.“ I my si můžeme od různých forem démonizaci a posedlosti pomoci častým vzýváním jména Ježíš. Nejlepší ochranou je chození s Kristem. Duchovní život, to je Kristus živý v nás a to nejen na Vánoce a Velikonoce.
Když církev veřejně a s autoritou žádá ve jménu Ježíše Krista, aby některá osoba nebo nějaký předmět byly chráněny proti vlivu zlého ducha a vymaněné z jeho moci, říká se o exorcismu. Ježíš jej prováděl a od něho má církev moc a poslání vyhánět ďábly. V jednoduché formě se exorcismus provádí při slavení křtu. Slavnostní, tzv. „Velký exorcismus“ může provádět biskup a kněz jen s dovolením biskupa. Třeba při tom postupovat rozvážně a přísně zachovávat pravidla stanovená církví. Cílem exorcismu je vyhnat zlé duchy nebo osvobodit člověka od ďábelského vlivu, a to duchovní autoritou, kterou Ježíš svěřil své církvi. Proto dříve než by se provedl exorcismus, je důležité ujistit se, že jde o přítomnost zlého ducha a ne o nějakou chorobu.