Sledujeme příběh Anny, matky Samuelově. Včera jsme slyšeli o problémech, které Annu trápí a dnes nám Písmo sv. podává svědectví o její modlitbě. „Když se v Sílu najedli a napili, Anna vstala a šla před Hospodina. Kněz Eli seděl v křesle u veřejí před bránou Hospodinovy svatyně. Měla hořkost v duši, modlila se k Hospodinu a plakala a plakala.“ Ze všech, kteří byli přítomni při této obětní hostině, se jmenovitě zmiňuje pouze modlitba Anny. Zřejmě se její modlitba lišila od úředních předepsaných modliteb, které byly běžné při obětní hostině.
Písmo svaté říká, že se „v hořkosti své duše modlila k Hospodinu“. Anna ve své modlitbě vycházela ze svých životních problémů. Nesnažila se o nějakou umělou, i když možná navenek pěknou a slušnou modlitbu. Mezi ní a Bohem ležela hořkost její životní zkušenosti a ona chtěla právě tuto hořkost v modlitbě překlenout. Často se dopouštíme chyby, že nechceme mluvit s Pánem Bohem o trpkosti, kterou v sobě neseme. Chceme vypadat jako silní, přestože jsme slabí. Anna je ve své modlitbě velmi upřímná. Její modlitba mohla vypadat i takto: „Pane Bože, chci tě velmi milovat, ale moje neplodnost leží mezi mnou a Tebou – mým Stvořitelem – jako problém lásky. Pro tuto jednu věc nevím do tvého domu vstupovat s radostným srdcem.“ Anna se v hořkosti duše modlila k Hospodinu. Co z toho vyplývá pro nás? Je důležité, aby naše modlitba byla živena tím, čím žije naše srdce, aby naše modlitba byla upřímná, abychom Bohu mluvili upřímně, jak a co prožíváme. Jedině On může utišit bolavé lidské srdce, ale musíme být k němu upřímní.
Svatopisec si dále všímá, že Anna při modlitbě „plakala“. Nebojme se vyjádřit v modlitbě své city. Není ničím špatným, když pláčeme před Boží tváří. Dokonce Pán Ježíš blahoslaví ty, kteří pláčou, kteří si uvědomují, že žijí daleko od Pána ve vyhnanství. Náš Stvořitel se nad námi nepohorší. Ten, ke kterému se modlíš, tě miluje a slzy v modlitbě mají zvláštní moc. Ježíš se nedokázal bez účasti dívat na slzy matky z Naimu a vzkřísil jejího mrtvého syna. Slzy v modlitbě jsou projevem upřímnosti, vnitřní čistoty a uvolnění.
Písmo svaté říká, že Anna udělala takový slib: „Hospodine zástupů, jestliže konečně shlédneš na ubohost své služebnice a rozpomeneš se na mě, jestliže nezapomeneš na svou služebnici a dáš své služebnici mužského potomka; dám jej Hospodinu pro všechny dny jeho života a nůžky se jeho hlavy nedotknou“. Anna slibuje, že pokud jí Pán Bůh daruje dítě, ona ho daruje Boží službě, nebude překážkou povolání, nepostaví se do cesty synovi, který ráz půjde za hlasem Hospodinovým. Annin slib je obětí, kterou přináší Bohu ona. V SZ si lidé naznak svého zasvěcení nestříhali vlasy ani bradu. Kolik moderních bezdětných maminek zapomíná i na tuto možnost. Prosit o dítě a zároveň slíbit, že mu nebudou překážet na cestě povolání.
„Když se stále více modlila před Hospodinem, Eli pozoroval její ústa. Anna totiž mluvila ve svém srdci, pouze rty se jí pohybovaly, hlas ale nebyl slyšet“. Bůh zná naše myšlenky. Anna se modlila v srdci. My bychom to možná vyjádřili jinak. Řekli bychom, že se modlila v mysli. Toto je často způsob naší modlitby, na všechno se dívat přes rozum, ale Písmo často mluví o srdci jako o centru duchovního života. Chladná rozumová modlitba nemá sílu, aby pronikla k Božímu trůnu, ale modlitba vycházející ze srdce proráží oblaky.
Eli ji pokládal za opilou. Proto ji oslovil: „Jak dlouho budeš ještě opilá? Prober se už z toho vína!“ Anna odpověděla: „Ne, můj pane, jsem žena s bolestí v duši; víno ani jiný opojný nápoj jsem nepila. Jen své srdce jsem vylévala před Hospodinem. Nepokládej svou služebnici za špatnou ženu, vždyť až dosud jsem mluvila z velkého žalu a soužení.“ Anna svou modlitbu charakterizuje jako „vylévání srdce“. Tak jako, když se obrátí pohár dnem vzhůru a vyteče všechno i kal, který se obvykle usazuje na dně. Její modlitba se zrodila z velkého žalu, ale zároveň i z velké důvěry vůči Bohu.
Kněz Eli reagoval tak, jak často reagujeme i my, abychom nemuseli plakat s plačícími, raději se tváříme suverénně, nemáme rádi smutné lidi. Ale když pochopil její bolest, sjednocuje svou kněžskou modlitbu s její prosbou: „Rli ji na to řekl: „Jdi v pokoji a Bůh Izraele nechť ti dá, oč jsi ho prosila. „Anna pravila: „Kéž tvá služebnice nalezne přízeň ve tvých očích!“ Žena pak odešla svou cestou, jedla a nebyla už smutná.” Toto je ovoce modlitby ze srdce: „nebyla už smutná.” Do srdce se znovu vrátila důvěra v Boha a v jeho Dobrotu a odrazilo se to i na její tváři. V modlitbě se setkáváme s Boží všemohoucnosti a v ní se rozpouštějí naše problémy. V modlitbě se setkáváme s Ukřižovaným Bohočlověkem, který trpí spolu s námi. V modlitbě můžeme přežít i sílu lidského soucitu, když někdo přijme náš problém za svůj a spolu s námi ho předkládá Bohu. V tomto smyslu je vhodné nebát se poprosit kněze anebo někoho jiného o přímluvnou modlitbu.
Druhé ovoce modlitby je to, co říká Písmo v dalším oddíle: „Ráno vstali, poklonili se před Hospodinem, a dali se na zpáteční cestu domů do Rámy. Elkána poznal svou ženu Annu a Hospodin se na ni rozpomenul. Anna počala, a když uplynul čas, porodila syna a dala mu jméno Samuel a pravila: „Od Hospodina jsem si ho vyžádala.” Naše generace byla vychována vědou. Každý vědecký důkaz v sobě obsahuje skryté poselství, které říká: „toto je možné a toto není možné!“ Pod vlivem vědy jsme začali skutečnosti dělit na možné a nemožné. Možné jsou ty věci, které jsou souhlasné s vědeckými poznatky, ale ostatní jsou nemožné. Zapomínáme na základní pravdu Písma Svatého, že „Bohu je všechno možné!“ Děláme chybu, když se na nějaký problém díváme pouze z hlediska našich omezených lidských možností. Byli jsme sice stvořeni do světa, kde platí přírodní zákony. Náš svět a my v něm jsme podrobení přírodním zákonům, ale Tvůrce celého vesmíru stojí nad přírodními zákony.
Kdyby žila Anna se svým problémem v dnešní době, příběh by možná vypadal jinak. Zašla by za gynekologem nebo sexuologem a on by jí řekl: „Paní Anna smiřte se s tím, že nikdy nebudete mít děti!“ Jak těžko by se taková moderní Anna zmohla na modlitbu víry. Zůstala by jí jen trpkost v duši. Naštěstí Anna, pocházela z jiného kulturního okruhu a nevěděla nic o nemožnosti a tak byl v ní kus víry v Toho, kterému je všechno možné. Její národ neznal Boží nemohoucnost, zajímala ho jen Boží vůle, jestli to tak Bůh chce. Pro nás dnešní křesťany z toho vyplývá, že když se jdeme modlit, nemáme hledět přednostně na velikost problému, ale na velikost Boha. Neumenšujme své velké prosby. Pán Bůh nemá rád prosby typu: „Kdyby alespoň trošku!“ V modlitbě nejde především o to, abychom si něco od Boha vyžádali, ale abychom se s ním setkali, abychom ho milovali, protože všechny naše problémy sou řešitelné v setkání s Ním.