Tématem listu sv. Pavla Soluňanům je i druhý příchod Pána, den Páně. Křesťan při myšlence na brzký příchod Pána může být v pokušení založit ruce, nic nedělat a čekat, protože už nic nemá význam. Avšak toto nemá nic společného s křesťanským očekáváním dne Páně. Křesťanské očekávání je činné očekávání. Snaha naplnit Pánovu vůli. Nejlepší nám tento zdánlivý protiklad vysvětluje sv. Pavel v dnešním čtení: „Bratři, přikazujeme vám jménem Pána Ježíše Krista: straňte se každého bratra, který žije nespořádaně, a ne podle zásad, které jste od nás přijali. Víte sami, jak nás máte napodobovat. Když jsme byli u vás, nezaháleli jsme ani jsme chleba nejedli od nikoho zadarmo. Naopak: ve dne v noci jsme se lopotili, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž.”
Pro ty, kteří nechtějí pracovat, má sv. Pavel tvrdá slova: „Kdo nechce pracovat, ať nejí.“ Práce je lidským údělem od počátku. Adamovi už v ráji bylo přikázáno, aby zahradu obdělával a střežil. Tedy práce a povinnost pracovat byla už v ráji. Hřích poznačil práci natolik, že se tato radostná služba stává pro člověka břemenem. Když Písmo popisuje důsledky prvotního hříchu na člověka, ženě je předpovězeno, že v bolesti bude rodit děti, muži je zase řečeno, že zem už nebude pro něj potěšením, ale s námahou se bude z ní živit, v obou případech text užívá tentýž výraz pro bolest. Je to výraz, který vyjadřuje spíše psychické bolesti, než fyzické. U ženy je to pocit nejistoty, do jaké situace se její dítě narodí. U muže je to stále bolest nad tím, zdali výsledky jeho práce nebudou zmařeny zlobou.
A přece už první křesťané chápali dobrodiní práce. Práce je nutná i pro zdravý duchovní život. Na to přišli už první otcové z pouště. První mniši odešli kolem roku 250 do pouště, aby se bez přestání modlili a meditovali a úplně se osvobodili pro Boha. Při tomto úsilí o trvalé spočinutí v Bohu se vyskytly i tendence dispenzovat se od práce a ponechat si jen modlitbu. Pouštní otcové však podobné tendence odmítali. Zachoval se jeden velmi chutný příběh, který nám o tom cosi říká: „Mluvilo se o jednom poustevníkovi Janu Kolobovi, že jednou řekl svému staršímu bratrovi, který žil jako poustevník: „Chci být bez starosti, jako jsou bezstarostní andělé a nepracovat, ale bez ustání sloužit Bohu.“ Svlékl se a odešel do pouště. Strávil tam týden a pak se vrátil zpět ke svému bratrovi. Když zaklepal na dveře, poznal ho jeho bratr ještě dřív, než otevřel a řekl: „Kdo jsi?“ On odpověděl: „Já jsem tvůj bratr Jan!“ Bratr odpověděl: „Jan se stal andělem a nepatří už k lidem.“ Tu ho ten venku zapřísahal a volal: „To jsem přece já!“ Ten druhý mu však neotevřel, ale nechal ho až do rána v této nepříjemné situaci. Teprve pak otevřel a řekl: „Když si člověk, musíš pracovat, aby sis našel obživu.“ Tehdy Ján litoval a řekl: „Odpusť mi!“
Jak jsme viděli v tomto příkladu, práce je nutná k obživě. V práci máme zakusit slabost a křehkost své lidské přirozenosti. Práce má sloužit i jako cesta k osvobození. Člověk, který já závislý na dobrodinci, nikdy není plně svobodný. Nemůže tak snadno dosáhnout cíle duchovního života a to svobodu pro Boží Království. Práce slouží také k tomu, abychom mohli naplnit přikázání lásky k bližnímu.
Práce může být také asketickým cvičením, které nás vede vpřed na cestě k čistotě srdce. V pilné práci člověk nejen realizuje své možnosti a rozvíjí se až po hranice svých možností ale námaha ho může i více otevřít pro Boha a uschopňuje ho pro zkušenost s ním. Mniši na hoře Athos přicházejí unavení a ospalí k noční liturgii. V únavě je člověk vnímavější než jindy, v ztlumení smyslů vystupuje to pravé, slabost uschopňuje k otevřenosti a únava plodí stav velkého přijetí, který vpouští jen nemnohé.
Únava je prvkem jejich askeze, který je má více otevřít pro Boha. V namáhavé práci poznává člověk Boha jako Toho, kdo si ho smí nárokovat až po jeho tělo, dokonce až po jeho vyčerpání a únavu. Hranice, na kterou v práci naráží, se může pro něj stát vstupní branou k Bohu. Avšak nesmí se to přehánět, aby člověk z únavy neupadl do deprese.
Práce a modlitba patří spolu, jak to moudře vyučoval, už sv. Benedikt: „Modli se a pracuj!“ Člověk má být vždy něčím zaměstnán, buď prací, nebo modlitbou nebo čtením. Zcela volný čas je škodlivý. Zahálka škodí duši, naší psychické rovnováze. Ďábel dá pokoj tomu, koho najde zaměstnaného dobrým dílem. Práce nám má pomoci i cvičit se v soustředěnosti, která je přepotřebné pro kvalitní modlitbu.
Sv. František vyjádřil tento postoj k práci tím, že schopnost pracovat nazývá „milost moci pracovat“. Je to vlastně naše spoluúčast na dotváření světa, který stvořil Bůh a nám ho daroval, abychom ho obdělávali a hlídali, abychom si zemi podmanili. V naší regule se píše, že bratři, kteří mají milost moci pracovat, ať pracují věrně a oddaně, tak aby unikli zahálce, která je nepřítelkyní duše, ale zase na druhé straně mají dávat pozor, aby v sobě neudusily Ducha zbožnosti, kterému má všechno časné sloužit.