Dnešní evangelium nám odhaluje tajemství křesťanské modlitby. Kvalita modlitby se neměří množstvím přednesených slov. Ani spása světa nezáleží od množství našich slov. Pán Ježíš vysloveně říká, že při modlitbě nemáme být povídaví jako pohané. Povídavost nevede k vyslyšení a Bůh nemá v ní zálibu, a není nutná, protože Bůh ví všechno. Bohu o svých problémech nemáme mluvit v domnění, že snad o nich neví. O svých problémech nemluvíme s ním kvůli Němu, ale kvůli sobě. „Vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte.“ Smyslem modlitby není snaha informovat Boha. Mluvit o svých problémech s Pánem Bohem máme proto, abychom si my uvědomili, že On o nich ví. Dokonce smyslem modlitby nemůže být ani snaha přesvědčit Boha, aby byl milosrdný, protože On sám je ve své podstatě Nekonečně milosrdný. My se nemáme snažit svými modlitbami vyloudit milosrdenství z hlubiny jeho srdce, ale máme v Lásku Boží věřit a v modlitbě toto Boží milosrdenství zakoušet. Naše modlitba má mnoho chyb. Především je to naše zlé bytí. Po hříchu zůstavme hříšní. Často se nemodlíme s vírou a s láskou.
Pán Ježíš říká: „Vy se tedy modlete takto!“ A pak následuje modlitba Otče náš. Modlitba Otče náš obsahuje vše, co potřebuje křesťan říci Bohu. Tajemství Ježíšovy modlitby nespočívá v nějakých nových slovech ale v novém duchu. Ježíš se modlil v Duchu svatém. Modlitba Otče náš byla zjevena proto, aby si každý z nás podle ní opravil svou osobní modlitbu. Naše osobní modlitba je nemocná. Všimněte si sami, zač se přednostně modlíte, když se modlíte. Za zdraví, za pozemské věci …. Mohli bychom říci, že se modlíme přednostně a na prvním místě za zachování a rozvoj svého Ega a to se Pánu Bohu nemůže líbit.
Modlitba Otče náš je vzorem naší osobní i společné modlitby. Modlitba Otče náš, je modlitba, která nás chce především naučit správnému postoji vůči Bohu. Bůh je Otec. Pán Ježíš dokonce užívá výraz, který bychom do češtiny přeložili nejlépe jako tatínek. Pán Ježíš oslovuje Boha jako malé dítě svého otce. I když mohu Boha oslovit až takto familiárně, přece si musíme uvědomovat, že On je na nebesích, že absolutně převyšuje všechno, co znám a co jsem. Máme si s ním povídat nejen formálně a úředně a to, co jsme se naučili kdysi v katechismu, ale ze srdce, svými vlastními slovy, tak jako s otcem. Kterému otci by se líbilo, kdyby mu děti místo rozhovoru s ním soustavně recitovali naučené básničky. Bůh je náš Otec a Stvořitel, se kterým můžeme mluvit o všem. Nikdo nám nemůže tak rozumět jako On, který nás stvořil. Do modlitby máme vložit celý svůj život. Ježíš mě však učí, že Bůh není jen mým Otcem, ale především naším Otcem, že mu záleží na tom, jaké jsou mé vztahy k ostatním. Nemůžu jít svou individualistickou cestou k Bohu. Učí nás, že jednou z hlavních podmínek vyslyšení našich proseb je smíření a odpuštění ostatním lidem. Pokud tak neuděláme, ani Bůh neodpustí nám.
Naše prvořadé úsilí v životě a první prosba v modlitbě má být zaměřena nato, aby jeho jméno bylo vyvýšené a uctěné. Bůh sám v sobě nepotřebuje posvěcení, ale posvětit se má jeho jméno vzhledem k nám lidem, protože my nesmýšlíme správně o Bohu. Židé měli ve zvyku, vždy když slyšeli jméno Boží, říkat: „Ať je posvěcené, ať je vyvýšené!“ Boží jméno měli v nesmírné úctě, ve větší úctě jako jméno své matky a otce. Nikdy ho zbytečně nevyslovovali, ale nahrazovali ho slovem Adonaj, což překládáme jako Pán, Kyrios.
Dále máme velmi úpěnlivě prosit za příchod Božího království. Žijeme ve vyhnanství daleko od Pána. Tato země není naší vlastí. Nemáme se jí křečovitě držet až tak, že nás doslova a do písmene musí Bůh násilím vytrhnout z našeho vyhnanství. Naše smrt často připomíná tragédii o troch dějstvích, než radostný návrat domů. Když vlivem let začínáme pociťovat tíži a kletbu tohoto života, o to úpěnlivěji volejme: „Přijď, Pane Ježíši!“, „Příď, království tvé!“
Dále máme prosit ne o to, aby se stalo jako my chceme a pak se zlobit, že Pán Bůh neudělal to, co jsme chtěli, ale máme prosit, aby se stala jeho vůle. „Buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi!“ Nebe je právě proto nebem a blaženým místem, že tam všichni a všechno plní Boží vůli. Plnění vůle Boží je láska.
Teprve potom může nastoupit naše prosba o chléb. „Chléb náš vezdejší, dej nám dnes!“ I zde se někteří církevní otcové domnívají, že to není prosba za běžný chléb, ale že se zde myslí spíše na náš křesťanský chléb, kterým je Ježíš v eucharistii. Prosíme o to, abychom s Ježíšova tajemství mohli žít každý den. Sv. František ve svém výkladu k modlitbě „Otče náš“ také říká: „Chléb náš vezdejší, svého přemilého Syna, dej nám dnes!“
„A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme svým viníkům!“ Při této prosbě bychom se měli zastavit a přemýšlet, jestli jsme odpustili a zda jsme ochotní odpustit každému, neboť zde prosíme, aby Bůh použil na nás stejnou míru, jako používáme vůči druhým. Pokud zjistíme, že se tuto prosbu nemohu s čistým svědomím modlit, měl bych skončit a jít se nejprve smířit se svým protivníkem. Když vím, že jsem někomu ublížil, mám napravit, co jsem udělal špatné. Na závěr máme pokorně prosit, abychom nebyli uvedeni do pokušení a abychom byli osvobozeni od zkušenosti se zlým a zlem.