V duchovním životě se velmi často dopouštíme chyb, o nichž mluví Bůh skrze proroka Ezechiele. Naše základní chyba spočívá v tom, že nežijeme v přítomnosti, kterou jedinou máme ve své moci. Často žijeme v minulosti a to ve vědomí svých zásluh nebo v oplakávání svých minulých hříchů. Jiná chyba spočívá v tom, že převážně sníme o budoucnosti, o tom, co jednou uděláme pro Boha. Dnešní čtení z proroka Ezechiele nám zjevuje, že Bůh je Bohem přítomnosti. Bůh je věčná přítomnost a to jak časová, tak prostorová.
Boží Slovo říká: „ Opustí-li však spravedlivý svou spravedlnost a bude-li jednat ohavně jako zločinec, bude živ? Na žádný jeho spravedlivý skutek, který učinil, se nevzpomene, zemře pro svou nevěrnost, které se dopustil, pro hřích, který spáchal.“ Nikdo z nás se u Božího soudu nebude moci bránit tím, že kdysi, když byl malý ministroval, nebo chodíval do kostela. Nebo tím, že byl kdysi před lety pokřtěn a na prvním svatém přijímání. S tímto postojem jsem se setkával u nás na Slovensku. Když jsem šel po městě v hábitu, občas se mi stalo, že nějaký podnapilý muž mě přistavil a řekl mi, že i on kdysi ministroval. Možná to myslel tak, abych si o něm nemyslel, že je opilec. Možná se chtěl omluvit, že nebyl vždy takový, ale když to slyším, připadá mi to skoro jako obžaloba. A kladu si otázku: „Co udělal s tím krásným dítětem, které se dívá na nás z fotky z prvního sv. přijímání? To, že kdysi ministroval, nebo přistupoval ke svátostem se stává spíše jeho obžalobou. Pán Bůh mu řekne: „Kdysi jsi byl můj přítel!“ Před tváří Boží nic neznamenají minulé zásluhy, pokud nejsou doprovázeny současnou věrností.
Před tváří Boží však nic neznamenají ani minulé hříchy, pokud se hříšník od nich odvrátí: „Jestliže se zločinec odvrátí od svých hříchů, které páchal, bude-li zachovávat mé příkazy, bude jednat podle práva a spravedlnosti, jistě bude živ a nezemře. Nebude se vzpomínat na žádné jeho nepravosti, které spáchal. Bude žít pro svou spravedlnost, kterou činí…“ Prorok, ve jménu božím říká, že hřích je třeba uznat, ne ospravedlňovat. Uznat, že to co jsem spáchal, je opravdu zlo. Toto uznání zla je skutečným okamžikem lítosti. Podívat se na svůj hřích božíma očima. Nechtít ho zkrášlovat. Uznat a odvrhnout ho. Odvrátit se od svého hříchu. Doslova otočit se mu zády, přestat ho obdivovat. Toto jsou podmínky odpuštění. Velmi často i při svaté zpovědi opravdový odvrat od hříchu chybí, proto svátost nepřináši ovoce, které přislibuje a to radost z odpuštění a sílu nehřešit.
Dopouštíme se ještě jedné chyby a ta se týká především nás kněží a řeholníků. Někdy svou hodnotu odvádíme z toho, co jsme P. Bohu slíbili. Dalo by se to vyjádřit i takto: „Jsem dobrý, protože jsem Pánu Bohu slíbil veliké věci!“ Ale tak jako hladového nemůže potěšit, pokud mu jen přislíbíme chléb, tak ani Boží srdce netěší sliby, pokud podle nich nežijeme. I v tomto smyslu je Bůh Bohem přítomnosti a věrnosti. Jeho zajímá naše současná věrnost. A pro nás všechny platí: Jedině co opravdu máme ve svých rukou je naše přítomnost. Svatost spočívá právě v tom, v dobrém slova smyslu umět využít milost přítomného okamžiku.
Ráz se ptali žáci jednoho mudrce jak dosahuje své dokonalosti.
On odpověděl: „To je velmi jednoduché. Pokud si sednu, tak sedím. Pokud stojím, tak stojím. Když utíkám, tak utíkám…“
„My přece děláme totéž,“ odpověděli jeho žáci.
„Ne, vy když sedíte – to už stojíte, když stojíte – to už běžíte. Pokud běžíte – to už jste v cíli.“ Vysvětlil učitel svým žákům.
„Nejdůležitější hodina je vždy přítomnost, nejvýznamnější člověk je ten, který stojí naproti, nejnutnější skutek je vždy láska.“ (Eckhart)